Nikdy bych nevěřila, že se dokážu ve svém věku tak zamilovat. Uvěřila jsem krásným řečem a slibům. Pak ale přišel den, kdy mě přítel vyhnal z bytu. Můj dobrý muž mi odpustil.

Svého manžela jsem moc milovala. Byl o sedmnáct let starší, ale z mé strany to byla láska na první pohled. Můj Miroslav se ale naší lásky bál. Říkal mi, že jsem příliš mladá a jednou ho opustím. Přísahala jsem, že se něco takového nikdy nestane.

Vzala jsem si ho z lásky a byla šťastná. Spolu jsme vychovaly dvě krásné děti. Manžel byl ten nejúžasnější člověk na světě.

Čím déle jsem ho znala, tím více jsem ho obdivovala a nacházela nové a nové přednosti, které ukazovaly, že je to neuvěřitelně laskavý, velkorysý a dobrý člověk, na kterého se mohu ve všem spolehnout. Který by za mě položil snad i život.

Musela jsem pryč

Proto nechápu, co se pak stalo – najednou jsem svého muže nedokázala vystát a začala jsem ho nenávidět. Rozvedla jsem se a koupila si malý byt. Po několika dnech nadšení ze svobody jsem vyplnila formulář na jedné internetové seznamce. Kolegyně se mi smály.

Tvrdily, že na seznamky prý lezou jen samí zoufalci. Já je ale neposlouchala. Odpovědí mi přišlo hodně, ale žádný z těch mužů mě nezaujal. Uplynuly tři dny a ozval se Milan.

Vyměnili jsme si několik mailů, za pár dnů jsme přešli na smsky, pak přišlo první pozvání na rande.

Podlehla jsem jeho kouzlu

Byla jsem nadšená. Konečně muž, který si na nic nehraje. Upřímný pohodář, táta samoživitel s devítiletým synem ve vlastní péči. Překvapilo mě jen, že spolu se synem žije u rodičů.

Byl o deset let mladší, ale opakoval stále dokola, že věk nehraje u něj řádnou roli. A já mu uvěřila! Báječně jsme se doplňovali, neměli jsme problém mluvit i o nepříjemných tématech. Připadala jsem si jako ve snu.

Žádost o ruku

Milan si pamatoval všechna výročí. I to, kdy jsme se poprvé vzali za ruce. „Vezmi si s sebou jen nějaké věci na přespání, pojedeme na výlet,“ řekl mi jednou večer po milování. A tři dny nato jsem se ocitla v luxusním horském hotelu.

Nejprve mi vyznal lásku, pak zapálil spoustu svíček, do misek na stole dal báječné ořechy a do skleniček nalil likér, který mám ráda. A pak mě vzal za ruku: „Lásko, já vím, že jsme si řekli, že na svatbu nebudeme spěchat.

Ale já si myslím, že chlap by měl požádat o ruku ženu, kterou miluje. Vezmeš si mě?“ Úplně mě dostal. Nevěděla jsem, co mu mám říct. Nakonec jsem jen horlivě přikývla a políbila ho.

Rychlý spád

Chvíle rozhodnutí však přišla mnohem dřív, než jsme čekali. Milanovi zemřel otec. Tragédie to byla pro všechny. Na pohřbu si mě prohlédla půlka Milanovy rodiny. Všichni říkali, jak nám to spolu sluší. Nikomu nevadil náš věkový rozdíl. Dokonce zazněla otázka:

„A kdy bude svatba?“ A ještě důležitější větu pronesla Milanova máma: „Zdeničko, co kdybys prodala ten svůj byt a nastěhovala se k nám? Stejně už jsme dávno rodina.“ A bylo to.

Velkolepé plány

Svůj malý byt jsem tedy prodala a začala se stěhovat k budoucímu manželovi. Část peněz za můj byt jsme investovali do nového zařízení a před svatbou jsme si splnili svůj sen – dovolenou v Thajsku. Milan říkal, že po svatbě nebude na Thajsko to správné období. Zbylé peníze jsem dala k dispozici Milanovi na naši svatbu, aby vše připravil.

Jeho chování se změnilo

Krátce po naší cestě do Thajska odjel Milan na služební cestu do Německa a já zůstala v domě s jeho matkou a malým synem. Telefon mi nezvedal, komunikovali jsme jen mailem a smskami. Když se vrátil, byl nějak jiný, podrážděný.

Naše krásné chvilky a souznění duší bylo pryč. Připadalo mi to zvláštní, ale říkala jsem si, že má asi v práci problémy. A tak jsme si vždycky dali pusu na dobrou noc. Týden před svatbou odešel do práce o dvě hodiny dříve než já, bez jediného slova.

Neměla jsem, kam jít

Když jsem pak dorazila do práce a zapnula počítač, dostala jsem šok. Otevřela jsem mail, byl od Milana. Můj drahý, po jehož boku jsem v noci spala, mi psal: „Jistě sis všimla, že to mezi námi neklape. Vystěhuj se. Hned.

Bylo by dobré, aby sis pro své věci dojela do konce týdne.“ Pokoušely se o mě mdloby. „Zdeno, co se děje? Jsi bledá jako stěna,“ zeptala se mě šéfová. Nebyla jsem schopná vydat hlásku. Ukázala jsem jí ten mail. „Vezmi si volno a odpočiň si,“ řekla.

Jenže já neměla kam jít. Vždyť jsem svůj byt prodala. Neřekla jsem to nikomu v práci, ani svým dětem. A tak jsem vysedávala v barech a chodila po ulicích až do rána. Druhý den jsem do práce dorazila dříve než ostatní.

Byla jsem vyčerpaná, u počítače jsem usínala a vypadala jsem hrozně. Když se blížil konec pracovní doby a já nevěděla, kde budu spát, propukla jsem v pláč. Ani nevím, jak jsem to kolegyním řekla. „Dnes můžeš přespat u mě,“ nabídla mi Jana.

A tak jsem následující dny přespávala několik nocí u jedné, pak u druhé, a přemýšlela, co bude dál.

Naše druhá svatba

„Máš tady návštěvu, Zdeno,“ nakoukla šéfová týden nato do kanceláře a tvářila se tajuplně. Nikoho jsem v tu chvíli nechtěla vidět, a tak jsem se neochotně zvedla a vyšla na chodbu. A tam stál můj bývalý manžel.

S kytkou žlutých růží, které jsem vždy tolik milovala. Slzy se mi vhrnuly do očí. Objal mě něžně kolem ramen a láskyplně zašeptal: „Nezajdeme na oběd?“ Jediným slovem se nezmínil o mém úletu ani o tom, jak moc jsem mu ublížila.

Po jídle přede mě položil malou krabičku. Byly v ní dva prstýnky. „To je k té naší perlové svatbě!“ Bylo to neuvěřitelné, ale opravdu scházelo jen několik málo dní do dne, kdy jsme se před třiceti lety brali. Mrkl na mě a dodal:

„Jestli chceš, ještě bychom stihli stejný termín, aby se nám ty naše svatby ve stáří nepletly.“ A tak jsem si znovu vzala toho nejúžasnějšího muže na světě.

Zdena V. (57), Děčín