Kdepak se plést do výchovy vnuka, to mě nemělo ani ve snu napadnout. Třebaže se mi ta urputná starost a strach snachy o své dítě nezdála.
Kolikrát jsem si řekla, že budu mlčet. Ještě by to Daniela brala jako nějaký útok zlé tchyně a já chci se snachou vycházet. Jenomže, když Tadeáška hlídala na každém kroku, začalo mi být toho kluka líto.
Pořád ho hlídá
Když se pořád bude držet pod máminou sukní, bude z něho někdy pořádný kluk a chlap? Nevydržela jsem to. „Soňo, jednou toho kluka budeš muset pustit sama na ulici,“ poznamenala jsem, když se stavili na návštěvu.
„Nemůžeš ho hlídat celý život.“ Bála jsem se, že se urazí. „Vždyť je to moje jediné dítě!“ vzdychla.
Měla svou pravdu
Logiku jsem v jejím chování jsem viděla. Tadeášek je vymodlené dítě. Ale všechny strachy o něho se přece mohou přenést na něho. Měl by se učit samostatnosti, ale pod máminou kontrolou asi sotva bude. Nesmí chodit sám ven, nesmí si ani hrát s jinými dětmi. Nevím proč.
Příležitost
Soňa s mým synem Petrem si potřebovali něco zařídit a na pár dní měl být Tadeášek u nás. I manžel měl radost, že si vnuka pořádně užije. Těch příkazů, co kluk smí a nesmí byl celý seznam. Kývla jsem, že všechno splníme. „Opravdu?“ ptala se Soňa podezíravě.
Kývla jsem na souhlas. Ale nebyla to tak docela pravda.
Měl strach
Náš dům je starý a má velkou půdu, kde je všelijaké harampádí a vzpomínky. v krabicích. Měla jsem mít Tadeáška pořád na očích. Seděl v kuchyni a koukal. „Jdi si hrát na zahradu,“ pobídla jsem ho. „Nesmím,“ řekl smutně.
„Bude to naše tajemství,“ mrkla jsem na něho a on ožil. Vyběhl ven jako srnka. Vrátil se s očima navrch hlavy. Asi poprvé v životě viděl živé slepice. A hned se zajímal, kam vedou ty schody nahoru. „Na půdu, kde straší,“ varovala jsem ho.
„Strašidla nejsou,“ odpověděl nejistě, ale po těch schodech pořád pokukoval. „Když nejsou, tak se tam jdi podívat,“ řekla jsem mu. Pomalu stoupal vzhůru a bylo znát, že má strach.
Velký kluk
Za chvíli jsem vnuka zavolala, ale neodpovídal. Aby se mu tak něco stalo, lekla jsem se a šla za ním. Seděl na půdě a povídal si se starým plyšovým medvědem. „Máma by to nedovolila,“ zaslechla jsem Tadeáše. „A co by nedovolila?“ ozvala jsem se. Trochu se lekl.
„Že může jít se mnou domů,“ řekl smutně. „Vypereme ho a řekneme, že jsem ti ho dala,“ navrhla jsem. Měl v očích radost. Snacha se s medvědem smířila. „Babi,“ já už se nebojím,“ zašeptal mi na rozloučenou. „Vždyť už jsi velký kluk,“ pošeptala jsem mu.
Snacha se umoudřila, když slyšela, jaké tajnosti Tadeáš vypráví doma medvědovi a ani se na mě nezlobila. Tadeášek už smí sám i na nedaleké hřiště.
Radka V. (67), Praha
