Když jsem zjistila, že jsem v jiném stavu, ani na chvíli mě nenapadlo jít na potrat.

Byla jsem ještě poměrně mladá a dychtivá po zážitcích. S Františkem jsme se seznámili na taneční zábavě a hned jsme si padli do oka. Celý večer jsme protančili a propovídali spolu a po skončení jsme se vydali na noční procházku.

Byla krásná teplá květnová noc, a protože jsme oba něco vypili, skončilo to romantickým milováním v poli. Franta mě pak doprovodil k našemu domu, políbil mě na rozloučenu a odešel. O té doby jsem ho už nikdy neviděla.

Zjistila jsem, že jsem v jiném stavu

Zanedlouho jsem začala trpět ranními nevolnostmi, ale myslela jsem si, že jsou to běžné střevní potíže, které zase zmizí. Jenže pak jsem zjistila, že ona májová noc nezůstala bez následků – byla jsem těhotná!

Nejdřív to byl pro mě šok, s něčím takovým jsem nepočítala, a navíc jsem si s Františkem na sebe ani nevyměnili kontakt. Ale hned od počátku mi bylo jasné, že to dítě chci.

Některé moje spolužačky už byly v té době vdané a měly děti, věk jsem na to měla, jen ten otec jaksi chyběl. Přesto – i přes počáteční nátlak rodičů – jsem se rozhodla si miminko nechat a vychovávat ho sama.

Časem se rozbouřená situace trochu uklidnila a další rok v lednu jsem si už z porodnice odvážela uzlíček štěstí – moji malou Emičku. Žili jsme s rodiči v rodinném domku, střechu nad hlavou jsem tedy měla a novopečení babička s dědečkem mi pomáhali, jak mohli. Nějaký manžel mi vlastně vůbec nechyběl.

Na škole jsem si našla novou známost

Když byl Emičce necelý rok, přihlásila jsem se na dvouletou nástavbu. Dojížděla jsem studovat do nedalekého města a rodiče dcerku hlídali, když jsem byla ve škole. Tam jsem se záhy seznámila s Patrikem. Zamilovala jsem se do něj a on do mě.

Hned na začátku jsem mu řekla, že jsem svobodná matka, a jemu to vůbec nevadilo. Začali jsme spolu chodit, k Emičce se choval skvěle, a když jsme oba studium dokončili, vzali jsme se. Patrik byl skvělý manžel i otec a Ema ho taky tak brala.

Učil ji jezdit na kole, hrát fotbal a vyváděli spolu spoustu rošťáren, až jsem je někdy musela oba mírnit.

Žili jsme jako každá jiná rodina a všem nám přišlo zbytečné dceři říkat, že Patrik je nevlastní táta, zvlášť když se k ní choval a staral se o ni lépe než mnohý jiný otec o své vlastní děti.

Běžná prohlídka odhalila zákeřnou nemoc

Žili jsme si celkem spokojeně, občas se samozřejmě objevil i nějaký ten menší mráček, jako všude jinde, ale nakonec se vždycky vyčasilo. Mám dojem, že jsme se měli pořád rádi jako na začátku.

Jen mi bylo divné, že se nám nedaří počít dítě, i když jsme chtěli Emičce dopřát sourozence. Nakonec jsme šli na vyšetření, které odhalilo, že Patrik děti mít nemůže.

Ale to nám nevadilo, byli jsme rádi, že máme aspoň moji Emu a on to bral jako takový dar nebes. .Ema rostla a dělala nám radost, ve škole jí to šlo, byla hodná a pracovitá. Po základní škole začala studovat na gymnáziu a ani puberta s ní nijak moc necloumala.

Když ji bylo 20 let, zjistili jí v rámci běžného preventivního vyšetření, že má polycystózu ledvin. Doktor nám vysvětlil, že jde o onemocnění, které se dědí z generace na generaci bez ohledu na pohlaví. Byli jsme v šoku, vždyť Ema, kromě běžných nemocí, byla dosud zdravá jako řepa!

Musela jsem dceři říct pravdu

Od té doby začala být dcera pod lékařským dohledem I když zatím nepociťovala žádné obtíže, bylo nutné pravidelně sledovat, zda nedochází na ledvinách a cystách v nich k nějakým dramatickým změnám.

Vysvětlili nám, že tato nemoc může postihnout i další orgány, například játra, slezinu, slinivku, vaječníky, ale i srdce nebo mozek. A že sice nejde vyléčit, ale je možné průběh zpomalit a léčit projevy a komplikace s ní spojené.

Bohužel může časem dojít k chronickému selhání ledvin a nutnosti dialýzy nebo transplantace. Byla to pro nás pro všechny velká rána. A navíc Ema přišla s tím, jak je možné, že má tuto dědičnou nemoc, když nikdo z nás ji nemá. Nedalo se nic dělat, lhát jsme jí nechtěli, a tak jsem musela s pravdou ven.

Ani odhalené tajemství nás nerozdělilo

Sedli jsme si všichni spolu a já se jí řekla o jejím pravém otci. Naštěstí to vzala docela statečně, i když to pro ni musel být další hrozný šok.

Vzhledem k tomu, že jsem Františka od oné osudové noci už nikdy neviděla a ani jsem po něm nepátrala, netušila jsem, kam ho osud zavál. Kromě jeho jména a příjmení jsem věděla pouze to, že tenkrát studoval archeologii, ale to bylo asi tak všechno.

Ema se rozhodla zatím po svém biologickém otci nepátrat. Je spokojená s tím, kterého má doma, a stejně by průběh nemoci nemohl nijak ovlivnit. A kdyby prý časem došlo na nejhorší, případným dárcem ledviny prý nemusí být přímý rodinný příslušník.

Dnes už má dcera sama malé dítě, s manželem prošli genetickými testy a zatím se zdá, že vše dopadlo dobře. Jednou se mi svěřila, že zkoušela Františka vyhledat pomocí internetu a možná narazila na stopu, ale pak si to rozmyslela.

Prý že když jsme se bez něj obešli doteď, obejdeme se bez něho i dál. A tak i když František dal své dceři neblahý „dárek“ do života, vím, že se popereme i s tímhle.

Blažena (53), Vysočina