Dlouhé roky přátelství vzaly za své, když soused začal chovat včely ve velkém. Kvůli strachu ze žihadel jsme už nemohli vylézt ani před dům, natož na zahradu!
Pár let před odchodem na zasloužený odpočinek jsme si s manželem splnili celoživotní sen. Koupili jsme pěknou chaloupku s velkým pozemkem. Čekala nás dřina, ale i tak jsme se na každý víkend, strávený v lůně přírody a příjemném stavení, bláznivě těšili.
Asi jsme moc chválili
„Opečeme si buřty!“ plánoval manžel a já ho doplnila: „A budeme spravovat střechu, vařit malinovou marmeládu a taky sekat zahradu!“ V zahradě totiž rostlo úplně všechno a skoro bez práce. Jen v tom nebyl žádný řád. Ale my byli takoví kozli zahradníci. Kdybychom zapíchli koště, vyrostl by strom! Soused z vedlejšího stavení se nám smál. Ale dobrosrdečně! Byl to moc příjemný chlap a o všechno se rád podělil. Občas nám dal dokonce i sklenici medu od jeho včeliček, které choval ve dvou velkých včelínech. „Tedy, tak dobrý med jsme už dlouho neochutnali,“ chválil ho manžel. Souhlasila jsem. Med voněl po ovoci a lese. Takovou zvláštní lahodnou chuť neměl žádný jiný! Možná to byla trochu i naše vina, že se soused rozhodl podnikat.
Manžel tušil nepříjemnosti
„Sousedi, za pár let něco uvidíte! Medového magnáta!“ oznamoval nám jednou pyšně soused a hned nás zval k sobě na zahradu. Měl zde složené dřevo na stavbu včelínů. „Bude jich rovných dvacet a potom plánuju další,“ chlubil se. Mě v tu chvíli nic špatného nenapadlo, ale všimla jsem si manželova zasmušilého výrazu. Doma, po návratu ze sousedské návštěvy, jsem na něho udeřila. „Co se tak divně tváříš? Snad našemu sousedovi nezávidíš?“ ptala jsem se zvědavě, ale on mlčel. Až když jsem notně zvýšila hlas, odsekl: „No, chci tě vidět za rok. S tvojí alergií a hrůzou ze včel! A co naše Adélka?“ zeptal se, ale já stále netušila, o čem to vlastně mluví. „Zamysli se trochu. Víš, kolik tady z těch jeho včelínů bude kroužit havěti? Já tedy ne, ale určitě hodně!“ Teprve v tuhle chvíli mi došly všechny souvislosti. Vůbec mě nenapadlo, jaký dopad bude mít sousedovo podnikání na náš dosud poklidný život na chaloupce! Jak se budeme bát o vnučku, až za námi přijede na prázdniny. A jaký strach asi zažiju, pokud budou kolem mě kroužit včely!
Už nebyl takový sympaťák
Utěšovala jsme se, že se s hodným sousedem nějak dohodneme. Že svoje včeličky přestěhuje na druhý konec zahrady, nebo dokonce umístí včelíny někam jinam. On měl totiž těch pozemků víc. Soused, ten dosud starý dobrák, nechtěl ani slyšet. Dokonce se rozčílil! Na čele mu naběhla žíla a tváře zbrunátněly. Jeho výraz v obličeji se změnil. Jako by to ani nebyl on! Skoro jsem ho nepoznávala! „Na svojí zahradě si mohu dělat, co chci! Do toho vám nic není. Starejte se o sebe!“ křičel na mě a potom si dokonce uplivnul. Z chalupy jsme odjížděli jako zpráskaní psi. Měli jsme po náladě. Další víkend jsme strávili doma a ten po něm taky. Uběhla zima a čekala nás další sezóna. Na všechno špatné jsme skoro zapomněli. Říkali jsme si, že pár včeliček nám neublíží. Že jsme si všechno zavinili sami!
Nejen já byla alergická
S pěknou lahvinkou jsme zazvonili na souseda. Byl u těch svých nových úlů na zahradě. Skoro nás ani nepozdravil. Všude kolem hučely včely a my se dali zbaběle na ústup. Jenže, na našem dvorku to nebylo lepší. Včely byly úplně všude. Nevěděli jsme, zda je to normální nebo ne. Zda ty pilné pracantky neměly být „doma“ nebo někde sbírat pyl. Těmhle včelkám se prostě líbilo u nás. Dvorek i zahrádka byla jejich! „Nemohu dýchat,“ zachrčel manžel a zhroutil se k zemi. Dostal žihadlo! Dosud netušil, že je alergický, to pouze já musela nosit s sebou všude injekci, abych se po žihadle neudusila. Jednou rukou jsem odháněla rozzuřené včely a druhou volala sanitku, protože ty svoje léky jsem si mu netroufla dát. „Ten kyslík v lahvi mi udělal dobře,“ pochvaloval si za chvíli manžel, když z dobře utěsněné kuchyně pozoroval roj za oknem. Měl hlad, ale já si netroufla jít nakoupit. Až pozdě večer jsme se odvážili vystrčit hlavu ze dveří. Naše kroky vedly samozřejmě k sousedovi! Vysmál se nám. Prý nesmíme být tak cimprlich…
Koupili jsme chalupu na samotě
„A víte, že žihadla jsou zdravá na revma? Ještě byste mi měli platit…“ zavolal na nás, když jsme za sebou zavírali dveře. „Dám ho k soudu! Udám ho na policii! Ty jeho včelíny mu podpálím!“ hřímal manžel, ale nic z toho nemyslel vážně. Nechtělo se mu marnit čas dohadování na úřadech. V naší skromné kuchyňce jsme si uvařili čaj a osladili ho zbytkem medu od souseda. Byl to náš poslední večer na chalupě. Hned druhý den ráno jsme odjeli a už se nikdy nevrátili. Chalupu jsme prodali a koupil jinou. Na samotě v horách. Sousedé ani včely tu nejsou. Jen nějaký ovčák sem občas přivede svoje stádo. Dal nám ochutnat brynzu. Prý se ji chystá vyrábět ve velkém!
Jaroslava S. (63), Kolín
