S dcerou jsme se vydaly na procházku, během které se nám přihodilo něco, na co ani jedna z nás nadosmrti nezapomene.
Stalo se to už před více než deseti lety. Za jednoho letního večera se přihodilo něco děsivého a nevysvětlitelného, co mě dodnes nenechává klidnou. Tehdy se mnou byla i moje dcera Zuzka, takže vím, že se nejednalo jen o nějaké moje vidiny.
Byly jsme svědky toho podivného úkazu obě dvě. Ani ona si ale ten hrozný zážitek nedokáže rozumově vysvětlit. A pokaždé, když jsem se o tom pak chtěla bavit, tak převedla řeč jinam. Nejspíš ji to vyděsilo ještě více než mě.
Manžel musel odjet
S manželem a dcerou jsme tehdy byli během letních prázdnin v jednom východočeském kempu, kam jsme jezdili pravidelně každý rok už několik let. Majitele kempu jsme znali, vždy tam bylo všechno v pořádku a moc se nám tam pokaždé líbilo.
I okolní příroda byla krásná, jako stvořená pro naše pěší a cyklistické výlety. Ten rok, kdy se to celé stalo, však manžel musel nečekaně odjet kvůli nějakým komplikacím v práci, a tak jsme na posledních pár dnů zůstaly v chatičce se Zuzkou samy.
Zaskočila nás bouřka
Počasí nám moc nepřálo, ochladilo se, občas pršelo. Z koupání tedy skoro nic nebylo. Nenechaly jsme si však zkazit náladu a s gumáky na nohou a připravenou pláštěnkou jsme se vydávaly na procházky po širokém okolí.
V onen osudný den jsme došly celkem daleko od kempu. Prošly jsme hustým lesem na velkou louku. V lese to nebylo tolik znát, ale na louce jsme viděly, že se žene opravdu veliká bouřka. Nebe bylo tmavě šedé a zvedal se silný vítr.
Bylo jasné, že zpátky do kempu to včas nestihneme a že nás tedy čeká pořádná sprcha. Chvíli jsme se dohadovaly, jestli je rozumné vracet se do lesa, protože pod stromy za bouřky nebývá bezpečno. Na té široké louce jsme ale byly také pro blesky snadným cílem. Než jsme se rozhodly, začalo pršet.
Udeřil silný hrom
Na trávu dopadaly velké kapky, ale za chvíli se déšť zmírnil. Už to vypadalo, že ten největší slejvák se nám vyhne, když vtom se v dáli ozval hrom a začalo opět prudce pršet. Hromy a blesky se střídaly v rychlém a hrozivém tempu.
Byly jsme už na kraji lesa, když najednou zahřmělo tak, až jsme leknutím málem omdlely. A současně s tím nás obklopilo podivné žluté světlo!
Jako v nějakém hororu
V první chvíli jsem si myslela, že do nás zajel blesk. Nebyla to ale pravda. Světlo bylo stálé a drželo se nás. Dcera mě vybídla, abychom utíkaly do lesa. Ovšem k našemu zděšení a překvapení se ten světelný pruh vydal za námi.
Zuzka se mě ptala, co to je, ale já jsem jí samozřejmě nedokázala odpovědět. Sama jsem si kladla stejnou otázku.
Tajemná záře nás pronásledovala
Zrychlily jsme krok, ale přímo běžet jsme se kvůli bouřce bály. Záhadné světlo se nás dál drželo. To už mi bylo jasné, že se nejedná o žádný přírodní úkaz, ale o nějakou tajemnou nadpřirozenou sílu. Vyběhly jsme zpátky z lesa a rychle kráčely podél něj.
Bylo to jako v nějakém strašidelném filmu. Nad hlavami nám občas hlasitě zahřmělo, z oblohy sjel v dálce sem tam nějaký blesk a nás stále obklopovala žlutá záře.
Zastavilo nám auto
Trvalo to snad půl hodiny. Pak jsme se konečně dostaly na silnici, která vedla ke kempu. V duchu jsem se modlila, aby nám tam zastavilo nějaké auto. Naštěstí jsme nemusely čekat dlouho.
O pár minut později se skutečně na silnici objevila nějaká dodávka a řidič na naše mávání zpomalil, a pak úplně zabrzdil. Doběhly jsme k autu. V tu chvíli tajemné světlo zmizelo.
Zmizelo stejně záhadně, jako se objevilo
Za volantem seděl nějaký starší muž, obtloustlý, ale sympatický, a protože jsme se já i dcera tvářily asi hodně vyděšeně, tak se nás začal vyptávat, co se nám přihodilo. Pravdu jsme mu pochopitelně říct nemohly, protože by nás považoval za blázny.
Nakonec jsem to svedla na tu hrozivou bouřku a o světle jsem se vůbec nezmínila. Ještě než jsem do dodávky nastoupila, tak jsem se ohlédla, jestli se ten žlutý světelný kruh někde za námi nepohybuje. Už po něm ale nebylo ani stopy.
Pálila nás pokožka
V chatce jsme pak se Zuzkou důkladně rozebíraly, co se nám to vlastně stalo. Ani jedna z nás pro to neměla žádné vysvětlení. Ovšem o tom, že nás něco opravdu pronásledovalo a zasáhlo, jsme se přesvědčily druhý den.
Na tváři a na rukou, tedy na místech, která jsme měly za bouřky odkrytá, se nám přes noc objevila podivná vyrážka. Hodně pálila a nechtěla pak další týden zmizet. Ani moje kamarádka doktorka nevěděla, o co se jedná.
Myslela si, že jde o alergii na nějaké rostliny nebo na prádlo. Vyrážka po týdnu zmizela, zážitek ale zůstal hluboko v paměti. Zuzka se od té doby za bouřky bojí chodit ven.
Nikdy se nedozvím, co to bylo
Až po několika letech jsem se o tom záhadném světle odvážila svěřit svým blízkým a kamarádkám, ale většinou mi buď nevěřili nebo říkali, že to byl třeba kulový blesk. Já si ale myslím, že šlo o něco, co nebylo z tohoto světa!
Miriam T. (53), Praha
