Ti mladí mají ale nápady! Když mi přinesla vnučka boty s kolečky, koukala jsem na ni s podezřením. Chce se mě zbavit?

Na cyklostezku, kde lidi šílí, se dívám z okna. Běhají i v těch hodinách, kdy se doporučuje nevycházet. Jak mohou běhat ve vedru na slunci? Vždyť tolik riskují. Mohou se skácet. A já jim zavolám pomoc.

Překvapení

„Babi, tohle je dárek,“ řekla mi Mirka, když jsem z krabice vybalila dárek k narozeninám a místo radosti jsem se docela vyděsila. Kolečkové brusle. Abych vnučce udělala radost, navlékla jsem si ty brusle na nohy. Po koberci to šlo.

Nespadla jsem, i když jsem se bála, že se zřítím a zlomím si krček. Kdyby to tak viděl manžel. Mirka byla nadšená. „Babi, to ti jde líp než mně,“ radovala se. Já myslela na to, co by řekl Karel, a říkala si, že odněkud shora mi napoví.

Už je to deset let, co odešel. A pořád mi chybí.

Zkouška

Když Mirka viděla, že se udržím na bruslích, začala mě přemlouvat, abych to zkusila venku. „Zkouška dobrá,“ řekla vesele, „tak teď pojedeme ostrý provoz!“ A já, divím se tomu, jsem se nebránila. Děti vám dávají radost i sílu.

Já vím, že je to hec, ale kdo tomu odolá? Párkrát jela se mnou na cyklostezku. A dopadlo to nad moje očekávání. Začalo se mi to líbit.

Vjel mi do náručí

Už bez Mirky jsem se odvážila na tu cyklostezku sama. Jedu si a proti mně se na bruslích potácí nějaký člověk. Napadlo mě, že je opilý, aspoň tak vypadal. Řítil se ke mně. Ne, řítil se rovnou na mě. Brzdil, ale nešlo mu to.

Ten náraz nebyl velký, ustáli jsme to. Trochu jsem se zapotácela, ale nespadla jsem. Honza, jak se mi pak představil, byl ve stejné situaci jako já před pár dny. „Nevidíte někde moje děti?“ zeptal se zoufale místo omluvy. „Děti?“ byla jsem udivená.

„Vnuky,“ upřesnil. Už jsou to čtyři roky, kdy mi vjel do náručí. Takhle narazit na milého a hodného chlapa je zázrak. Karel tam nahoře musí vědět, že jsem šťastná. Nejenom když si jedeme zabruslit.

Zdenka P. (62), Brno