Strašný pohled se mi naskytl při nečekaném příchodu ze zaměstnání. Manžel jen v letních trenkách vycházel celý zpocený ze sousedčina bytu!
Měla jsem toho právě dost. Už dlouho jsem podezírala manžela z nevěry, a nyní jsem viděla na vlastní oči, že právem. Dosud jsem doufala, že vše je jen výmysl mojí bujné fantazie. Vracela jsem z práce o dvě hodiny dřív. Šéf odletěl na svoji už několikátou dovolenou, a my, jeho podřízení, prostě utekli. Proč ne, nikdo nás nehlídal! Prostě, kocour nebyl doma a myši měly pré.
Chystala jsme se vše napravit
Cestou jsem v povznesené náladě nakoupila samé lahůdky a těšila se, jak s manželem strávím hezké odpoledne. Už delší dobu nám to moc neklapalo. Ne, že bychom se nějak hádali. Ale i ty hádky by byly asi lepší, než to věčné mlčení. Přestali jsme spolu komunikovat. Naše rozhovory se omezily jen na moje dotazy, co mám uvařit a upéct. Manželovy otázky zas cílily k našim dospělým dětem. „Volala ti dcera? Jak se má?“ ptal se, jakoby sám neměl telefon a nemohl jí zavolat. Dokázal mě prostě naštvat i obyčejnou nevinnou otázkou. Vždycky jsem na něho vyjela a potom mě to mrzelo. „Zbytečně si kazím manželství!“ napomínala jsme se v duchu, ale nebylo to nic platné. Nedokázala jsem se ovládnout! Tentokrát jsme si umínila, že vše změním.
Stál na chodbě skoro nahý
V tašce jsem nesla luxusní obložené chlebíčky s lososem, které měl manžel nejraději. A také kachní stehýnka, která jsme se chystala upéct k večeři jen se zeleninkou. Lahev červeného a vítězství bude moje! Radostně jsem pospíchala po schodech k našemu bytu, když jsem zaslechla nějaký šepot. Zněl divně, tak tajemně! Zpomalila jsem a opatrně stoupala schod po schodu. Když jsem vykoukla zpoza zábradlí, nevěřila jsem svým očím. Můj manžel, Milan, vycházel ze dveří sousedčina bytu! Vlastně stál na jejím prahu, obličejem otočený k ní, ke mně zády. Holými zády! Na sobě měl jen takové lehké kraťasy, letní trenky. Byl celý upocený, skoro bych řekla, že mokrý. Něco jí špital. Připadalo mi, že pospíchá. „Bojí se, že přijdu a přistihnu ho. To proto tak spěchá!“ pomyslela jsem si a pokračovala v pozorování těch dvou podrazáků.
Moc se neoblékla
Sousedka se na to miliskování také pěkně vyšňořila. Vzala si jen tričko, z kterého jí prosvítalo úplně všechno. Spodní prádlo neměla. Její vnady, které ji kdysi narostly do obřích rozměrů, nyní klesaly smutně k pasu. Moc hezký pohled to nebyl, ale chlapi mají někdy nevyzpytatelný vkus. O tom jsem věděla svoje z fabriky, kde jsem pracovala skoro celý svůj život. Často se tam udály věci, nad kterými zůstal rozum stát. Třeba když můj kolega opustil po dvaceti letech krásnou manželku a vyměnil ji za úplnou šeredu starší o deset let. Nebo když si šéf, jen tak, pořídil v pětašedesáti miminko, se svojí devatenáctiletou asistentkou. Vždyť ona sama byla ještě skoro kojenec! No, a teď se jedna z těch podivně nepochopitelných situací, stala mně. Koukala jsem na manžela, jak cvrliká s oplácanou sousedkou a polykala slzy. Viděla jsem dost!
Utekla jsem ke kamarádce
Nechtělo se mi tropit scény, ponižovat se nebo dokonce se poprat. Mohla jsem té čarodějnici pořádně pocuchat účes, porvat jsem dokázala. Vyrostla jsem s dvěma staršími bratry! S těmi jsme se něco nevyváděli! Já ale byla zdeptaná. Zklamaná, otrávená a zrazená. Musela jsme uznat porážku! Mlčky jsem si otevřela, sbalila kufr a odešla. Manžel si mého odchodu vůbec nevšimnul. Zíral jako uhranutý na televizi, ani se nepřevlékl. Přespala jsem u kamarádky, která mi hned ráno oznámila, jaká je po mě sháňka. „Ten tvůj Romeo mi volal snad desetkrát, prý se ti nemůže dovolat!“ vyčítala mi a já jí mlčky ukázala vypnutý telefon. Byly na něm nepřijaté hovory od dcery i syna, obou vnoučat i od manžela. Neměla jsem chuť mluvit s nikým, natož s ním, nevěrníkem jedním falešným! Zalezla jsem do postele a koukala do zdi. Netušila jsem, co bude dál. Kde budu bydlet a jak vše vyřeším. Nevěděla jsem, jak podat žádost o rozvod nebo jak se soudit o majetek.
Dostal pořádnou facku
„Vždyť dohromady nic nemáte, tak jaképak soudy?“ smála se mým steskům kamarádka a hned mě ujistila, že u ní mohu být, jak dlouho budu chtít. Byla sama a tak se jí nějaká ta koruna za pronájem hodila. Musela bych jí ale peníze vnutit, nic nechtěla! K večeru, když mě přiměla jít společně na nákupy, zazvonil u dveří manžel. „Co se děje? Co ti to zase přelítlo přes nos?“ vyjel na mě a já mu bez rozmýšlení odpověděla velkou fackou. Samotnou mě to překvapilo! Chytil se za tvář a koukal na mě nevěřícně. Jako bych se zbláznila! „Nezapírej, vím všechno!“ zařvala jsem na něho a chystala se k dalšímu úderu. Fackování se mi náramně zalíbilo! Vztek byl lepší než ponížení! Pěkná facka zas lepší, než být za chudinku.
Bylo to jinak
Milan mě chytil za ruku a zkroutil mi ji za zády. Chvíli to vypadalo, že se chce prát, ale on mě jen zpacifikoval, abych přestala vyvádět. Chtěl vysvětlení! Tak jsem mu všechno řekla. Jak jsem ho přistihla přímo při činu! Chvíli mlčel a přemýšlel. Potom se rozesmál. Bylo na mně, abych se divila. Co je na takové tragédii k smíchu? On se smál, ani mluvit nemohl. Kamarádka mu přinesla sklenici vody, aby se ten blázen uklidnil. Potom mi vylíčil, co jsem viděla: „Ta ženská odnaproti pro mě přiběhla, že ji praskla hadice od pračky a voda stříká po celé koupelně. Zrovna jsem měl rozkoukaný zápas, tak jsem jen vyskočil z křesla a vodu zastavil! Pospíchal jsem zpět, abych nepřišel o gól. Na prahu jsem jen rychle vysvětloval, co má dělat a jakou hadici jít koupit! To je všechno, ty detektive! A proč ses nezeptala hned? Mohla jsem ti to vysvětlit a ona taky. To nechápu…“ přiznal a já mu nedokázala odpovědět.
Nevím, zda mi lhal
Musela bych přiznat, že jsem ho podezírala dlouho. A to jsem nechtěla. Mohl by tím být ještě polichocen! Že o něho stojím, přestože je tak protivný morous. Ale ani tak jsem mu moc nevěřila. Může existovat taková souhra náhod? Nevymyslel si to všechno? Nedělá ze mě důvěřivou hlupačku? Kamarádka si asi mých pochyb všimla. Dloubla mě rukou do zad a zatvářila se výhrůžně! Přísně! Jako že mu prostě věřit musím! A tak jsem uvěřila. Ale jen trochu. Z práce chodím dřív a manžela kontroluji na každém kroku. O omluvě si ale může nechat jen zdát. Alespoň viděl, čeho všeho jsem schopná, a co dokážu, když se rozčílím!
Libuše M. (59), Ústí nad Labem
