Pro samou práci jsem málem zapomněla, co jsme se svým dětem snažili vštěpovat. Syn mi to připomněl dojemným způsobem.
Stalo se to už asi před třiceti lety. Syn Petr chodil do druhé třídy a dcera Andulka do první. Já poté, co jsem byla s dětmi šest let doma, zrovna nastoupila do nové práce a zpočátku jsem to zvládala jen s vypětím sil. Ráno vzbudit děti, připravit jim svačiny, odvést je do školy, pak honem do práce, odpoledne vyzvednout děti z družiny a domů vařit večeři, prát, uklízet… O víkendech jsem pak doháněla resty. Ostatně to zná asi každá zaměstnaná matka.
Děti jsme se vždycky snažili s manželem vést k tomu, aby byly slušné, zajímaly se o druhé a aby jim nebylo lhostejné, co se kolem nich děje. S nástupem do práce jsem toho ale měla až nad hlavu, byla jsem ráda, že stíhám alespoň základní péči o domácnost a rodinu. Manžel býval často služebně pryč, tak jsme si s většinou věcí musela poradit sama. Ale to si nestěžuji, měli jsme a dodnes máme hezký vztah. Jen vysvětluji, proč došlo k tomu, že mě můj tehdy osmiletý syn tak zaskočil.
Jednou cestou ze školy nadšeně vyprávěl, že si s paní učitelkou ten den povídali, co oni jako děti mohou udělat pro to, aby naše planeta byla hezčí. Poslouchala jsem ho jen napůl, měla jsem hlavu plnou toho, co všechno musím ještě ten večer zvládnout. Po příchodu domů jsem děti zahnala, aby si udělaly úkoly, Andulce jsem s nimi trochu pomohla, Petříka pochválila, že to zvládl sám. Pak jsem jim pustila večerníček a připravila si prádlo na žehlení. Po pohádce najednou slyším Péťu, jak říká: „A proč my vlastně netřídíme odpad?“ Na obrazovce zrovna byla kampaň na tohle téma. Já ale měla plné ruce práce, a tak jsem ho jen odbyla s tím, že na to není čas, místo, kontejnery jsou daleko a že to popeláři stejně nakonec vozí na jednu hromadu. Péťa neřekl nic, jen zamyšleně odešel.
Asi po měsíci Péťa přinesl domů velkou krabici. Vybalil z ní tři různě barevné koše a řekl mi, že si na ně našetřil z kapesného, něco mu přidala babička, a od teď můžeme třídit. O odnos do kontejnerů se sám postará, protože mu není jedno, jak to s naší planetou dopadne. „Maminko, vždyť jsi vždycky říkala, že se každý z nás musí o zem starat, jak umí, a každá maličkost se počítá. Tak já začnu s tímhle,“ prohlásil rozhodně. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mi kvůli starostem málem unikly mnohem důležitější věci. Třeba to, jací lidé vyrostou z mých dětí, je nejvíc. Rozplakala jsem se, přitáhla Péťu k sobě a slíbila mu, že do toho půjdeme spolu. V práci jsem dala výpověď a našla si jinou, na půl úvazku. Třídíme teď všichni a děláme spolu i spoustu dalších věcí.
Saša (54), Praha
