Byla to nečekaná rána. Všichni doufali v zázrak, já ale jako zdravotní sestra věděla, že mamince není pomoci. A tak jsem si ji vzala domů, abych se o ní poslední dny postarala…

Maminka byla vždycky vitální a nikdy si nepamatuji, že by byla vážně nemocná. Ani stará nebyla, právě oslavila šedesátku, tak nás to všechny vzalo. Po jednom vysedávání u řeky, chodila totiž s tatínkem ráda na ryby, si začala stěžovat na bolesti zad.

Nikdo si nemyslel, že by to mohlo mít dlouhodobé nebo dokonce fatální následky. Bolesti se ale postupně nejenže nemírnily, ale naopak se horšily… Nezbylo, než vyhledat odborné vyšetření. Vyjednala jsem mamince vyšetření v nemocnici, kde jsem pracovala.

Děsivá diagnóza

Byla jsem první, kdo se tu zprávu dozvěděl. I když se se smrtí v nemocnici setkávám téměř denně, musela jsem se hodně držet. Maminka byla „prolezlá“ rakovinou skrz na skrz. Operace neměla smysl. Den po dni bude pro ni jen horší a bolestivější.

Moje rozhodnutí bylo okamžité. Po vyslechnutí nelítostné prognózy jsem zadržela slzy a vypravila ze sebe: „Chtěla bych si vzít maminku domů!“

A šla jsem si vyplnit dovolenou. Těch několik málo dní, které mamince zbývaly, jsem ji chtěla zahrnout láskou a maximální péčí. Celé dny jsme si vyprávěly, každý den ji přišel někdo z rodiny navštívit.

Všichni jsme byli stateční a snažili se mamince poslední chvíle maximálně odlehčit.

Bylo to neúnosné

Maminčin stav se rychle horšil. Bolesti sílily. Už nebyla schopná vstávat z postele a chodit na toaletu, naštěstí jsem byla svou prací v nemocnici trénovaná. Manipulovat s pacienty bylo pro mě běžnou každodenní činností.

Ten den, kdy odešla navždycky, se ale najednou změnila. Překvapila mě hned po ránu. Celá zkrásněla, tvář se jí rozzářila, v očích měla klid a zvláštní vyrovnanost. Nemohla jsem z maminky spustit oči. Byla plná elánu, radosti, dokonce vtipkovala.

A dostala velký hlad! K obědu si poručila milovanou pečenou kachničku a lahev červeného vína. Nebylo nic, co bych ji v tu chvíli nesplnila. Seděla jsem proti ní a dívala se, jak ji chutná.

„Maminko, aby ses neopila!“ Jen mávla rukou a řekla, že by si dala lahvinku ještě druhou. Zavolala jsem sestře, aby přijela – i s matčiným oblíbeným Modrým Portugalem.

A pak jsem začala obvolávat další – otce, bratra, snachu… „Maminka se s námi loučí!“ řekla jsem jim.

Přiletěl pro ni k ránu

Byl to nádherný večer. Všichni se smáli, dokonce se i zpívalo a hrálo na kytaru. Poslední odešli po půlnoci. Uložila jsem maminku do postele, a sama se usadila v kuchyni. Na spánek jsem neměla ani pomyšlení. A najednou se to stalo!

Otevřeným oknem vlétl do kuchyně motýl smrtihlav. V životě jsem tak velkého neviděla. Nezaváhal ani chvíli a zamířil na chodbu a rovnou k mamince do pokoje. Spěchala jsem za ním. Když jsem vešla do ložnice, maminka akorát vydechla naposledy.

V přítmí pokoje jsem měla dojem, že vidím vylétnout z jejich otevřených úst jakousi průsvitnou mlhu. Motýl kolem ní zakroužil a spolu s tím mlžným oparem odletěl otevřeným oknem do noci. Pohladila jsem maminku po tváři a šla volat sourozencům…

Věra (56), Kadaň