V soukromém životě byla Monika dlouhodobě nešťastná, a tak se upnula na předpověď. Nic se nesplnilo, osud jsme musely vzít do svých rukou my.
Kolegyně Monika byla vždycky tak trochu podivín. V práci téměř nepromluvila slovo, často její ústní projev za celý den spočíval pouze v pozdravu ráno a pak odpoledne, když odcházela. Do našich ženských debat, se nikdy nezapojovala, neřešila s námi recepty, děti, ani chlapy. Byla tajuplná jako hrad v Karpatech. Když si tak vzpomínám, poprvé na sebe pořádně upozornila, když začala zničehonic obvolávat pražské hřbitovy. Zeptala se vždy, zda nemají volný hrob, pak přešla rovnou na cenu a nakonec padla otázka, zda by bylo místo posledního odpočinku volné do poloviny prosince. Všechny v kanceláři jsme okamžitě zpozorněly. Už ani nevím, která z nás to vytrousila za naše zdi, ale brzy to vědělo celé patro a záhy všichni v podniku. Někteří začali různě kalkulovat a vymýšlet možné varianty toho, co se asi tak v rodině této kolegyně mohlo stát.
Hledala hrob
Připadalo nám to trochu nezvyklé. Kdo na začátku listopadu může tušit, že bude mít v rodině za šest týdnů pohřeb? Ale pak jsme to hodily za hlavu. Čtrnáct dnů trvalo toto pohřební období naší kolegyně. Pak mi konečně došly nervy a říkám jí: „Moniko, mám známého hrobníka na jednom z okrajových pražských hřbitovů. Nechceš tam se mnou zajít, že by ses zeptala rovnou?“ Zabreptala něco ve smyslu, že asi ne, že si to ještě musí rozmyslet a odběhla. Jedna z kolegyní, Jarmila, na mě od stolu zamávala, že už všechno ví. Ta dokázala zjistit opravdu všechno. . „Ty opravdu nevíš, proč shání Monika hrob? Kartářka jí řekla, že se její manželské problémy na konci roku vyřeší. Že její muž druhý prosincový týden nečekaně umře.“ Věděla jsem, že kolegyně mají smysl pro hodně černý humor, ale tohle bylo i na mě moc. Hned, jak se Monika vrátila, jsem na ni uhodila. A ona tu strašnou historku potvrdila. Podle kartářky z ní už za měsíc bude vdova. A ona jí věří. Proto hledá hrob.
Viděla se vdovou
S blížícím termínem skonu Moničina manžela atmosféra u nás v kanceláři zhoustla napětím. Kolegyně se totiž na skon svého muže upřímně těšila. Věděli jsme, že to u nich už dlouho nefunguje. Den ode dne vypadala budoucí vdova natěšenější. Zato my jsme z toho měli upřímnou frašku. Její muž se zjevně těšil báječnému zdraví. A pak někoho z nás napadlo, co když Monika, když zjistí, že neplánovaně nezemřel, mu na onen svět pomůže? Nakonec jsme všemu nechali volný průběh. Stejně by nám nikdo nevěřil. Prosinec se přehoupl do druhé poloviny a nic. Manžel samozřejmě nezemřel. Monika začala chodit do práce uplakaná. Nakonec se úplně zhroutila. Sen o definitivním vyřešení jejich manželství skončil. V ten moment jsme se ale daly do pohybu my, její kolegyně. Sehnaly jsme jí psychologa, pak manželského poradce, společně jsme pro ni vybraly dobrého rozvodového právníka. Teď už je spokojená a dokonce si našla mužského, který ji má rád. A řekla bych, že už brzy začne místo hřbitovů obvolávat radnice v našem okolí.
Lucie (59), Praha
