S Adamem jsem se seznámila na dovolené. Jela jsem tehdy se dvěma kamarádkami a byly jsme rozhodnuté najít si u Máchova jezera nějakou lásku, alespoň letní.
Rodiče Dany měli nedaleko Mácháče chatu a my jsme tam mohli zůstat tři týdny nebo i měsíc. Naplánovaly jsme si to na srpen, protože v červenci jsme byli na studentské brigádě. Doufaly jsme, že vyjde jak počasí, tak náš plán.
Mně se podařilo potkat svůj ideál jako první. Adam působil tak, jako kdybych si ho právě pro sebe vymyslela. Líbil se mi, já jemu také a bezvadně jsme si rozuměli. Už po dvou dnech jsme vždy věděli, co si ten druhý myslí a co chce říct.
Problém byl jen jeden, ale závažný. Zatímco já jsem bydlela v Praze, Adam byl z Beskyd. K Máchovu jezeru přijeli s kamarádem na motorkách a byl zde jen na dva týdny…
Nehodlala jsem se smířit s tím, že by vše mělo skončit krátkou letní láskou. Nehodlal se s tím smířit ani Adam. Jenže jak to řešit? Slíbili jsme si, že víkendy budeme střídavě trávit spolu.
Naše láska i naše odhodlání byly tak velké, že nám to ze začátku rozhodně nedělalo žádné potíže. Poctivě jsme se střídali. Jeden pátek jsem vyrážela směr Beskydy já, druhý pátek vyrážel Adam směr Praha.
Jak moji rodiče, tak Adamova matka nás brali od začátku jako dva, co se hledali tak dlouho, až se našli a po téhle stránce jsme neměli problémy. Za čtvrt roku se dokonce začalo mluvit o svatbě – jednou, někdy, až dostuduji. U Adama to bylo snazší, protože už pracoval.
Ten pravidelný rytmus, kdy naše láska začínala o víkendu a končila s nedělním podvečerem, byl krásný, ale postupně nám začal vadit. Bylo to jako žít dva životy.
Přes týden nuda a smutek, od pátku do neděle jako v sedmém nebi… Měli jsme se ovšem vždy na co těšit. Celkem nám oběma bylo jasné, že chceme-li spolu jednou být opravdu natrvalo, bude muset někdo z nás změnit bydliště.
U mě to však nepřipadalo zatím v úvahu kvůli škole, u Adama zase kvůli jeho nemocné matce. Vypadalo to, že víkendová láska nám bude muset vydržet ještě další dva roky.
Adam měl starší sestru, která se před časem vdala a odstěhovala. Jednoho dne mi oznámil, že se sestra rozvádí a bude se vracet domů i se svojí dcerkou. V rodinném domku by tak jeho matka už nezůstala sama.
„Pokud to takhle dopadne, pak bych se mohl přestěhovat do Prahy. Pronajali bychom si nějaký malý byteček a do Beskyd bych jezdil každý druhý týden,“ řekl mi. Nad tou zprávou jsem jásala, i když za ní vlastně stál rozpad cizího vztahu.
Skončilo to nakonec přesně tak, jak Adam předpověděl. Zbývaly „maličkosti“ – najít v Praze pro Adama práci a pro nás dva vhodný byt. Hvězdy stály na naší straně a Adam mohl klidně ve své stávající práci dát výpověď.
Museli jsme ještě čekat, až mu doběhne, ale jednoho jarního sobotního odpoledne Adam definitivně přijel s kabelou a ruksakem na zádech a zamířili jsme do bytu, který už na nás čekal a kde jsme předtím „cvičně“ strávili dva víkendy.
Když jsme se pak objímali, přitiskla jsem se k Adamovi a řekla: „Nevím, miláčku, co to s námi udělá,“ přitiskla jsem se k Adamovi. „Ještě nikdy jsme spolu nebyli takhle dlouho… tolik dnů za sebou.
Nezjistíme nakonec, že nám bylo líp, když jsme pro sebe byli svátkem?“ Jen se usmál a pohladil mě po vlasech.
Moje obavy se naštěstí nepotvrdily. Bylo to přesně naopak. Soboty a neděle nám nezevšedněly, místo toho se nám i všední dny staly svátkem. Jeden z nich se letos v létě proměnil ve svátek největší: naši svatbu.
Chtěla bych říct každému, komu se zdá, že ty šedivé dny v jeho životě převládají, ať se nevzdává a má dost trpělivosti. Pokud se máte s někým doopravdy rádi, nakonec se vytouženého štěstí dočkáte!
Tereza (25), Praha
