Nikdy jsem stopaře nebrala. Ten den byla však venku vánice, a když jsem viděla toho mladíka stát u krajnice, řekla jsem si, že udělám dobrý skutek.

K té události došlo před deseti lety, ale pamatuji si to tak dobře, jakoby se to stalo včera. Byl studený podzim a ten den bylo pod mrakem, a tak se začalo stmívat ještě dříve, než v tu dobu jinak bývá zvykem. A jakoby to nestačilo, začalo ještě mrholit.

I když jsem byla zvyklá řídit řadu let, přece jenom jsem v tu chvíli ubrala na plynu, zařadila se do pravého pruhu a nechala ostatní auta na dálnici, aby mě předjížděla. Nespěchala jsem, stejně jsem za pár kilometrů sjížděla z dálnice.

Po pár minutách jsem dala pravý blikr a sjela z nájezdu. Padesátkou jsem se blížila ke křižovatce, když jsem si všimla postavy v kapuci, která stála u silnice.

Mladík u silnice

Zpomalila jsem na třicítku a projela kolem dotyčné osoby. Byl to muž. Mohlo mu být dvacet let, na zádech měl malou krosnu a byl promoklý na kost. Protože silnice byla prázdná, zastavila jsem a zacouvala k němu.

Nikdy předtím jsem stopaře nebrala – měla jsem na paměti babiččina slova, která vždy říkala, že člověk do druhého nevidí a měla obavy, aby dotyčný nebyl nějaký násilník.

Nabídla jsem mu odvoz

Ani nevím, proč jsem se zrovna ten den rozhodla jednak jinak. Dotyčný ve mně vzbuzoval spíše soucit. Bylo mi ho líto a chtěla jsem mu pomoct. Když jsem u něj zastavila, stáhla jsem okénko a zeptala se, kam má namířeno.

Chtěl do stejného města, kde jsem bydlela i já, tak jsem mu tedy řekla, ať si nasedne.

Hustá mlha

Během pár minut jsem se dozvěděla, že se jmenuje Ivan a že jede domů za rodiči. Byl slušný a milý a já byla ráda za společnost. O to více, že počasí se náhle prudce zhoršilo a na silnici sedla hustá mlha.

Vozovka začínala namrzat a během chvilky bylo vidět sotva na metr. Vůbec jsem si tak nevšimla cedule označující křižovatku. A pak přišel ten prudký náraz zprava… Zaslechla jsem skřípot brzd a řinčení skla. Silně jsem se udeřila o dveře.

Ramenem mi projela ostrá bolest a na okamžik jsem měla mžitky před očima. Zdravou rukou jsem si odepnula bezpečnostní pás a začala jsem troubit. O pár vteřin později k mému vozu přiběhl jakýsi muž. Došlo mi, že to je řidič auta, se kterým jsem se srazila.

Ptal se, zda jsem v pořádku. Řekla jsem, že ano. A pak jsem si vzpomněla na stopaře.

Pomníček u cesty

Podívala jsem se na sedadlo spolujezdce a nemohla uvěřit vlastním očím – nikdo tam nebyl! Ptala jsem se muže, zda venku neviděl mladíka s batohem. Odpověděl, že ne. Nerozuměla jsem tomu.

Až pak později, když jsem vylezla z auta a čekala na záchranku a policisty, jsem si všimla pomníčku u cesty. Byla tam i fotografie – na ní byl tentýž mladík, kterého jsem vezla.

Vlasta R. (61), Česká Lípa