Ve chvíli, kdy se mi už opravdu zdálo, že celý život nestojí zanic, jsem dostala jasný důkaz, že tomu tak není. Člověk nemá nikdy přestat doufat.
Sedím na břehu moře a nohy mi omývá teplá mořská voda. Sluníčko mi krásně hřeje na ramenou a svěží větřík se stará o to, aby mi nebylo horko. Dívám se na tu nekonečnou vodní hladinu, kterou zdobí bělostné hřebínky vln a pozoruji racky, jak z vody loví ryby. Je to tak romantické a tak kýčovité, až mi to vhání slzy do očí. Jsem už hodně stará bába, ale u moře jsem poprvé v životě. A připadám si jak malá holčička. Dokonce mám chuť tady na pláži začít stavět hrad z písku. A vlastně, proč ne. Teď už si přece mohu dělat co chci. A navíc, mám tu svého ochránce Sašu. Vždyť ještě donedávna jsem si myslela, že život za nic nestojí.
Život na houby
Jsem dítě z děcáku. Moje matka, kterou jsem nikdy nepoznala, mě tam šoupla brzy po narození. Pak jsem se dostala do rodiny, která mě ale po několika měsících vrátila. Ve čtyřech letech si mě vzala další rodina. Byla jsem chvíli hýčkaná, protože moji adoptivní rodiče neměli vlastní děti. Pak se jim ale narodil Pavel a za rok Marta. Já se od té chvíle ocitla na vedlejší koleji. Už jsem pro ně nebyla zajímavá. Doma mi nastalo peklo.
Neustálá šikana
Od samého začátku, co se narodili moji sourozenci, jsem se cítila odstrkovaná. Jak jsme rostli, musela jsem se o mladší sestru a bratra starat. Každý průšvih svedli na mě a matka jim věřila. Potrestaná jsem byla vždycky já. Byla to strašná šikana, která pak pokračovala i ve škole a na učňáku. Učňák měl ale tu výhodu, že jsem konečně odešla z domova. Byla jsem v jiném městě, bez rodičů a protivných sourozenců. Po vyučení jsem tam zůstala pracovat v místním podniku a bydlela jsem na ubytovně.
Několik poklidnějších let
Práce šičky mě sice moc nebavila, ale snažila jsem se naučit co nejvíc. Mým snem bylo být dobrá švadlena nebo krejčová. Zatím jsem ale potkala kluka z nedaleké továrny a zamilovala jsem se. Vůbec jsem si tehdy nevěřila. Moje sebevědomí bylo na nule a já proto považovala za zázrak, že si mě vůbec nějaký kluk všiml. Mirek nebyl špatný. Ale po dvou zamilovaných letech, jsme se nakonec přece jen rozešli. Velice mě to zasáhlo a já musela pryč, daleko odsud.
Nová práce i život
Našla jsem si slušnou práci, malý byt a brzy potkala Josefa. Byl o tři roky starší. Po půl roce jsem zjistila, že jsem těhotná. Bylo mi jednadvacet a už jsem měla čas na rodinu. S Josefem jsme se tedy vzali. Byla to taková malá tichá a trochu divná svatba. Z mé strany tam nebyl nikdo, jen kolegyně z práce, jako svědkyně. Od Josefa přijela akorát maminka, která byla vdova. My s Josefem se ale těšili na miminko a zbytečnosti jsme neřešili.
První velká rána
Bohužel jsme se miminka nedočkali. Na konci pátého měsíce jsem najednou měla dojem, že své dítě necítím, přestalo tlouct jeho srdíčko. Zemřelo dřív, než se stačilo narodit. Oba nás to s Josefem zdrtilo. Ale ještě jsme to nevzdávali. Za necelý rok jsem byla opět těhotná. Zase jsme se moc těšili, atmosféra se doma celá projasnila. Bohužel situace se opakovala a já dítě opět potratila. Tuhle ránu osudu už naše manželství nevydrželo. Rozvedli jsme se a já se znovu stěhovala. Připadala jsem si jak psanec na útěku.
Další marný pokus
Zase nová práce, nové město, nový domov a nový muž. Olda byl rozvedený a už měl dvě malé děti. Ani jeden z nás se do svatby nehnal. Žili jsme spolu na psí knížku a já byla zase těhotná. Narodila se nám Simonka. Krásná, sladká holčička. Byla jsem štěstím bez sebe. Ale jen do té chvíle, než přišli lékaři na to, že moje dítě není zcela v pořádku. Měla vývojovou vadu a byla zcela odkázaná na naši pomoc. Tedy lépe řečeno na mou pomoc. Olda tu zátěž vydržel jen několik měsíců. Pak nás opustil. Začali nám zlé časy.
Byl to marný boj
Pracovala jsem jen na částečný úvazek, měli jsme málo peněz a péče o Simonku mě strašně vyčerpávala. Bylo to ale moje vymodlené dítě a já se snažila užívat každou další chvíli, kterou jsme si od života společně ukradli. Bohužel situace se stále zhoršovala a Simonka boj nakonec vzdala. Umřela mi v náručí. Bylo jí devět let. V té chvíli jako by pro mě život skončil. Smrskl se jen na obyčejné přežívání. Práce, jídlo, spánek.
Velká změna
Před časem jsem ale začala pociťovat velkou touhu zjistit něco bližšího o mých kořenech, o mé pravé rodině. Pátrání mě začalo bavit a já nakonec zjistila, že moje matka už nežije. Ani otec už nebyl naživu. Ale zanechal tu po sobě mého o patnáct let mladšího nevlastního bratra Sašu. A ten byl nadšený z toho, že má sestru, o které vůbec nevěděl. Byl sám, rozvedený a nabídl mi, abych se k němu nastěhovala.
Konečně štěstí
Měli jsme si toho tolik co povídat. Začali jsme podnikat různé výlety. Já jsem začala na popud svého bratra podnikat začala jsem šít na zakázku. Konečně dělám, co mě baví a co mi doopravdy jde. O zákaznice nemám nouzi. No a letos přišel Saša s tím nápadem, že pojedeme k moři. Nikdy jsem nevytáhla z Čech paty a moře byl můj sen. Jsem už stará a můj život za moc nestál. Ale nakonec jsem se přece jen dočkala štěstí. A já jsem doopravdy šťastná. Díky svému bráchovi.
Vendula N. (73), Tábor
