U mé postele stála žena v dlouhých černých šatech se šátkem na hlavě. Vlídně se na mě usmívala a střežila můj klidný spánek.
Byla jsem malá holčička. Protože se mamince tehdy narodila moje sestra, dala mě pohlídat švagrové – mojí tetě. Bydlela se svou rodinou v malém domku s dvorkem, na kterém pobíhala všelijaká havěť – od psa, dvou koček až po husy a slepice.
Probudil mě podivný zvuk
Po obědě mě dala teta spát do přízemního pokojíku, který byl malou ložnicí. Nechala mi otevřené okno a sama odešla do kuchyně. Byly mi tehdy čtyři roky, a už jsem rozhodně nebyla dítě, které by po obědě spalo.
Nicméně jsem mamince slíbila, že budu hodná a poslušná, tak jsem ležela a ležela – až jsem nakonec přece jen usnula. Po chvíli mě však probudil podivný zvuk. Bylo to takové tiché syčení. Otevřela jsem oči. U postele stála žena.
Byla oblečená v dlouhých černých šatech a na hlavě měla, z mého pohledu, dlouhý šátek. Na pelesti postele seděl havran a chystal se na mě skočit. Žena mávala rukou směrem k němu a tichým hlasem, který se mi zdál původně jako syčení, ho odháněla. Havran ženu pár vteřin sledoval, nakonec se otočil a odletěl.
Kam ta žena zmizela?
Žena se na mě podívala, měla krásné oči, a usmála se. V tu chvíli se na chodbě ozvaly kroky. Teta mě šla zkontrolovat. Neznámá žena ukázala prstem na rty, že mám mlčet, a rychlým krokem odešla do vedlejší místnosti.
Když teta zjistila, že jsem vzhůru, odvedla mě do kuchaně. Tam seděla její sestra, za chvíli přišla maminka a po ní i otec. Stále mi vrtalo hlavou, proč ta milá žena není s námi. Proč tu také nesedí a nepovídá si? A tak jsem se zeptala.
„Kde je ta paní, co stála u mé postele, když jsem spala?“ Všichni se obrátili na tetu. Ale teta jen zavrtěla hlavou. V celém domě byla jen ona sama. Já se ale nedala. Začala jsem líčit historku s havranem, s paní v dlouhých šatech a šátkem na hlavě.
A když jsem na závěr řekla, že paní odešla do vedlejšího pokoje, všichni se po sobě podívali. „Tam ale žádný pokoj není!“ vysvětlila mi teta. „Tam je jenom zeď.“ A na důkaz toho mi ji šla ukázat.
Vesnický příběh
Nikdo mi nevěřil. Byla jsem z toho smutná. Přikládali to mé dětské fantazii nebo snu, který se mi zdál. Bylo to ale tak skutečné! Jako zajímavou příhodu to teta vyprávěla po vesnici. Nikoho nenapadlo, že by na mém zážitku byl kousek pravdy.
Až to vyslechl starý pán, který v naší vesnici žil od dětství. Vzpomněl si, že slýchával od své babičky, že v místech, kde stojí tety domek, býval klášter. Znovu se mě začali všichni vyptávat na to, jak neznámá žena vypadala, a co měla na sobě.
Kromě typického oblečení jeptišky jsme se dopracovali k dalším detailům, které jsem jako malé dítě nemohla znát, a které také poukazovali na jeptišku.
Ať to bylo tehdy jakkoliv, přišla, aby mě, čistou duši, ochránila před havranem, který mi mohl ve spánku vyklovnout oči…
Dana S. (59), Třeboň
