Před třemi lety jsem se sblížila s kolegou z práce. Nebyl o moc starší, dělilo nás jen pět let. Po několika týdnech jsem se do něho strašně moc zamilovala.
Nejednalo se o žádného chlapa z plakátu, ale zdálo se mi, že je upřímný a životem daleko protřelejší než já, mladá nezkušená holka. A hlavně – ty jeho oči! Jiskřily, hřály, říkala jsem mu, že je má plné hvězdiček.
Žádná láska na světě ale není bez problému. Ten můj spočíval v tom, že Jirka byl ženatý a měl malého synka, o kterého se staral. Jeho žena byla problémová osobnost, jednoho dne mu zmizela s někým jiným a nechala mu Tomáška na krku.
Přes den ho Jirka nechával v mateřské školce a většinu ostatního času trávil s ním. Protože jsem věřila, že můj vyvolený je tím pravým mužem pro život, přestěhovala jsem se k němu a v péči o Tomáška jsem mu výrazně pomáhala.
Moji rodiče sice byli proti a nelíbilo se jim, že se „tahám“ se ženatým mužem, který se navíc sám stará o dítě.
Ale láska dokáže dávat sílu k překonání všech překážek a já jsem se cítila natolik šťastná a sebevědomá, že jsem otce s matkou nakonec přesvědčila o správnosti svého počínání.
Mamka dokonce občas vyzvedla Tomáška ze školky, když jsme se potřebovali oba déle zdržet v práci. Jirka by se býval chtěl rozvést, ale nebylo snadné najít jeho ženu. Podle některých zpráv z okruhu jejích příbuzných dokonce zůstala někde v cizině.
„Jednou se vrátí a pak to vyřešíme,“ říkala jsem, „teď jsem šťastná, že jsme spolu.“ Jednoho dne jsem zjistila, že náš hezký vztah má následky. „Jsem těhotná,“ oznámila jsem Jirkovi.
Pro mě samotnou to bylo překvapení, protože gynekolog, ke kterému jsem celou tu dobu chodila, prorokoval, že budu mít problémy přijít do jiného stavu. „Jak to uděláš, Klárko? Necháš si ho?“ ptala se mě matka a já se ohradila: „Mně ta situace nevadí, mami.
I kdybych měla zůstat s miminkem nakonec sama, tak mi to za to stojí.“ Brala jsem to trochu tak, že už budu mít druhé dítě – na Tomáška jsem si už zvykla jako na vlastního.
On mě měl také rád a když jsme mu s Jirkou řekli, že bude mít malého brášku nebo sestřičku, hned mu chtěl kupovat hračky.
Potom se ale stalo něco, s čím jsem nepočítala. Byla jsem v šestém měsíci těhotenství, když se zničehonic vrátila Jirkova zákonitá manželka. Když zjistila, jak se věci mají, ztropila skandál a mně z bytu, který jsme s Jirkou obývali, doslova vyhodila.
Jirkovi řekla, že se rozvádět nechce a o Tomáška se bude starat. Stála jsem na chodbě domu, v šoku a v slzách a čekala, jestli za mnou můj milý vyjde a co mi řekne. Dočkala jsem se ale nepříjemného překvapení.
Jirka se skutečně objevil ve dveřích, ale jen proto, aby mi oznámil, že kvůli Tomáškovi se svojí manželkou zatím zůstane. Prý ať mám trpělivost, že se časem všechno vyřeší. „Časem?“ zvolala jsem nešťastně.
„Ale já čekám dítě teď!“ Pohladil mě a zopakoval, že mě má rád. Jeho oči ale už nezářily a nehřály.
Vrátila jsem se tedy zpátky k našim. Styděla jsem se před nimi za to, jak jsem dopadla. Nic mi nevyčítali. Do práce jsem nechodila, byla jsem doma na rizikovém těhotenství. V koutku duše jsem stále doufala, že se Jirka nějak ozve.
Ale dny utíkaly a nic se nedělo. Stýskalo se mi po malém Tomáškovi a také po Jirkovi, i když jsem mu zároveň v duchu zazlívala jeho slabost a vlastně i zradu. Pak jsme se s Jirkou náhodně potkali ve městě.
Nejprve jsem se rozhlédla, jestli někde neuvidím jeho ženu, ale šel sám, neměl u sebe ani Tomáška. Přidala jsem tedy do kroku a zastoupila mu cestu. „Klárko!“ zvolal překvapeně. „Ahoj, jak se máš?“ pozdravila jsem ho, jako by se nechumelilo.
V očích jsem přitom měla slzy. „Budu se rozvádět, ale nebude to jednoduché,“ řekl Jirka. „Nechci tě do toho zatahovat… ale počítám s tebou. A Tomášek taky. Pokud tedy ty počítáš s námi.“ „Proč ses mi vůbec neozval?“ zeptala jsem se.
„Nechtěl jsem tě trápit a tahat tě po soudech v tvém stavu,“ odpověděl. „A těšíš se alespoň na narození našeho děťátka?“ Přistoupil těsně ke mně a objal mě. „Ano, Klárko, na tom se nic nezměnilo. Buď prosím trpělivá a věř mi…“
To setkání mi dodalo novou sílu a naději. Chápala jsem, že Jirka je ve složité situaci. Do porodu jsme se ještě několikrát viděli – většinou tajně. Na velikonoce se mi narodil syn, dostal jméno po tatínkovi. Byl to celý on, zdědil po něm i ty krásné oči.
Věřila jsem, že se Jirka tu zprávu dozvěděl a přijde za mnou. Dočkala jsem se hned druhý den dopoledne. Dostavil se s kytkou a dobrou zprávou – jeho žena konečně souhlasí s rozvodem a dokonce mu nechá Tomáška v jeho péči.
Bude ho to sice stát nějaké majetkové ústupky, ale vztah se synkem a budoucnost se mnou má pro něho milionkrát větší cenu než všechny movité věci. Dívali jsme se do očí a já v těch jeho zase viděla hvězdičky jako na začátku našeho vztahu…
Klára (25), severní Čechy
