Narodila jsem se a vyrůstala na malé vesnici. Střední školu jsem měla v okresním městě, kam jsem dost složitě každý den dojížděla.
Chodily tam převážně dívky. Možnosti navázat vztah s nějakým chlapcem mého věku byly skoro nulové. A s kluky z vesnice, bývalými spolužáky ze základní školy, jsem si nic začínat nechtěla. Čím jsem byla starší, tím jsem se cítila tak trochu sama.
Záviděla jsem některým spolužačkám nebo kamarádkám, že už prožily první polibky, vodění se za ruku, touhu, lásku… Pomalu jsem přestávala věřit, že na mě něco podobného taky někdy čeká. Na svých toulkách okolní přírodou jsem o tom často přemýšlela. A jednoho dne jsem právě při takové podobné procházce potkala Dana.
Seděl pod stromem. Nejprve jsem si ho skoro nevšimla, protože jsem se dívala jiným směrem. Až když se ozvalo „Ahoj, co tu děláš?“, polekaně jsem pohlédla tam, odkud mužský hlas zazněl. Kluk, kterého jsem spatřila, se mi líbil na první pohled.
Bylo mu tak o čtyři až pět let více než mně. Cítila jsem, jak se červenám, když jsem odpovídala: „Jen tak se procházím. A co tu děláš ty?“ „To je tajemství,“ pousmál se. „Ale nic špatného. Mám rád přírodu. Ty taky, viď?“ Přikývla jsem.
„Nechceš se posadit vedle mě a chvíli si povídat?“ navrhl. „Já jsem Dan,“ podal mi ruku. Rozpačitě jsem mu s ní potřásla a představila se: „Já jsem Katka. Radši bych se ale procházela, jestli ti to nevadí.“
Dan vstal, oprášil si kalhoty od jehličí a řekl: „Ty se tu asi vyznáš líp než já, tak mi dělej průvodkyni.“ Ujala jsem se té role a prováděla nečekaného nového známého po svých oblíbených místech.
Během čtvrt hodiny, kdy jsme si povídali, jsem zjistila, jaké to je rozumět si s někým hned od začátku. Rychle jsem ztrácela ostych a brzy jsme se už vedli za ruce.
Dan o sobě nechtěl příliš mnoho mluvit a tak pro mě zůstávalo záhadou, kde se tu v okolí vlastně vzal. Ale nijak jsem si tím nelámala hlavu, vychutnávala jsem si ten pocit jít s nějakým klukem a nic jiného mě v tu chvíli nezajímalo.
Došli jsme nakonec až k mé rodné vesničce. „Tamhle bydlím,“ ukázala jsem Danovi. Pomalu se už začínalo stmívat a já jsem se musela vrátit domů. „Bylo mi s tebou moc hezky,“ řekl Dan, „rád bych tě zase viděl.
Co kdybychom se zítra sešli na stejném místě jako dnes?“ Chvilku jsem přemýšlela a nakonec jsem mu slíbila, že zítra opět přijdu.
Pusa, kterou jsem od něho dostala, byla jen taková lehká na tvář, ale přesto jsem ji vnímala ještě dlouho poté, co jsme se rozloučili. Teprve před spaním jsem si plně uvědomila, co se vlastně dnes stalo. A začalo mi trochu vadit, že o Danovi nic nevím.
Kdyby zítra na smluvené místo nepřišel, už bychom se třeba nikdy nesetkali. A odkud vlastně je? Z nějaké jiné vesnice v okolí? Je možné, že bych ho neznala? Nebo kde se tu vlastně vzal?
Nakonec ale nad všemi těmito úvahami zvítězil jediný pocit – štěstí z toho, že jsem prožila krásné okamžiky, o jakých jsem zatím jen snila.
Druhý den jsem nedočkavě pospíchala tam, kde jsme se s Danem včera setkali. Bylo to docela daleko. S každým dalším krokem rostlo mé napětí: bude tam nebo ne? Zklamaně jsem zjistila, že Dan se bohužel na rande nedostavil.
Chvíli jsem ještě pobíhala sem a tam, protože jsem si nebyla jistá, jestli jsem opravdu na správném místě. Když už jsem ztrácela naději a zmocňoval se mě smutek nad tím, že mé štěstí bylo tak krátké, Dan se konečně objevil. Byl dost zadýchaný, jak utíkal.
„Promiň mi to zpoždění,“ omlouval se. „Dřív jsem to opravdu nestihl.“ Odpustila jsem mu okamžitě, vždyť tu byl zase se mnou a včerejší krásný sen mohl pokračovat. „Jsem moc rád, že jsem tě potkal, Katko,“ řekl mi, když mě opět uchopil za ruku.
„Hodně jsem o tobě přemýšlel. Mohla by z nás být dobrá dvojice, co myslíš?“ „Já jsem ale vážně ještě s nikým nechodila, víš?“ upozornila jsem Dana na svoji nezkušenost v lásce.
„Tobě se to říká, ty jsi o pět let starší a určitě už máš za sebou hodně vztahů…“ „Nebudu zapírat, že už jsem s nějakými dívkami něco měl,“ pousmál se, „ale s žádnou jsem si nerozuměl při prvním setkání tolik jako včera s tebou.“
„To třeba říkáš každé,“ prohlásila jsem pochybovačně. „Připadám ti snad jako lhář a podvodník?“ zeptal se Dan a já rychle odpověděla, že ne. Naše druhé rande bylo ještě krásnější než to první nečekané.
Asi to bylo tím, jak hodně jsem se na Dana těšila a vlastně poprvé šla na schůzku s klukem vědomě. Všechno to, o čem jsem zatím jen snila a nedovedla si představit, jsem teď prožívala doopravdy. Tentokrát už jsme se na rozloučenou políbili jinak než včera.
Bylo to krásné a opojné, skoro jsem nemohla dýchat štěstím. Při loučení mi Dan řekl: „Víš, může se stát, že třeba někdy budeš čekat marně. V takovém případě bys našla někde u toho stromu dopis ode mě.“
„Nerozumím tomu,“ přiznala jsem. „A vlastně ani nevím, kdo jsi a odkud jsi přišel. Snad mi to řekneš sám, až to uznáš za vhodné. Zatím jsem šťastná, že jsem tě poznala a že se zítra zase uvidíme.“ Dan se pousmál a pohladil mě.
Všechny starosti a otázky jsem tentokrát hodila za hlavu. Celý svět se mi zdál být růžový. V duchu jsem si neustále opakovala: mám kluka, mám ho ráda a on má rád mě!
Sešli jsme se takhle ještě třikrát, každý další den. I nadále mi však Dan nechtěl prozradit o sobě víc, než jsem zatím věděla.
A já, protože mi připadalo, že se takhle budeme scházet pořád, jsem o ničem nepřemýšlela, užívala jsem si kouzlo prvního velkého citu, který mě potkal, a měla pocit, že se zastavil čas.
Moje dočasné štěstí však skončilo toho odpoledne, kdy Dan na schůzku k „našemu“ stromu nepřišel. Čekala jsem skoro hodinu a cítila se čím dál tím zoufaleji.
Potom jsem si vzpomněla na jeho slova o tom, že v případě, kdy nepřijde, mám hledat poblíž stromu dopis od něho. Pustila jsem se do hledání. Netrvalo dlouho a skutečně jsem dopis našla zastrčený za kůrou.
Byl pečlivě složený a navíc ještě zabalený do igelitové folie. Netrpělivě jsem ho otevřela a četla: Milá Katko, ve chvíli, kdy čteš tyto řádky, jsem už daleko od místa, kde jsme se setkávali.
Věděl jsem, že budu muset odjet a nechtěl jsem tě tím zbytečně trápit. Bydlím na opačném konci republiky, než je Tvůj domov. Nevěděl jsem, jak dlouho se zdržím blízko Tvého bydliště.
Musel jsem odjet dřív, než jsem čekal a než jsem ti mohl o sobě všechno prozradit. Vím, že se na mě asi zlobíš, tím spíš, že jsem byl Tvůj první kluk. Já jsem se do Tebe za těch několik našich schůzek opravdu zamiloval a nerad bych Tě ztratil.
Jenom nevím, jak to udělat, abychom se zase viděli. Třeba už se mnou nebudeš chtít vůbec mluvit. Pokud ano, přikládám svoji adresu. Budu čekat, zda přijde dopis od Tebe. Pak Ti všechno vysvětlím. Tvůj Dan.
Bylo to zvláštní, ale necítila jsem se úplně smutná a nebrečela jsem. Jako bych ve svých sedmnácti a půl letech najednou pochopila, že žádná láska nemá nekonečné trvání a že o každou je nutné bojovat.
Kdyby se býval Dan ztratil bez jediné stopy, asi bych ho dlouho oplakávala. Takhle jsem viděla, že o mě má zájem a že důvody, pro které musel odjet zpátky domů, byly asi opravdu důležité.
Předtím jsem znala jen jeho křestní jméno, nyní jsem měla k dispozici i jeho příjmení a adresu. A já jsem samozřejmě věděla, že mu napíšu.
Udělala jsem to ještě téhož dne večer. Pečlivě jsem složila dopis, ze kterého by Dan poznal, že můj cit přetrvává, i když mě jeho odjezd zaskočil. Hned druhý den jsem ho cestou do školy poslala. Pak jsem už jen čekala, zda a kdy přijde od Dana odpověď.
Trvalo to celý týden, ale dočkala jsem se. „Máš tu nějaký dopis, Katko, leží na stole v kuchyni,“ oznámila mi máma, když jsem se jednoho odpoledne vrátila ze školy. Málem jsem ji porazila, jak jsem utíkala do kuchyně. Na obálce jsem ihned poznala Danovo písmo.
Otevřela jsem dopis a chvatně přelétávala očima po ručně psaných řádcích. Dan psal, jak je rád, že se na něho nezlobím a že jsem se ozvala. Měla jsem prý právo mu nenapsat. Vysvětloval mi také svůj pobyt v našem kraji. Byl se tady schovat u jednoho kamaráda.
Proč schovat? Stal se prý svědkem závažného trestného činu a jeho život nebyl v bezpečí do té doby, dokud pachatele nezatknou. To se stalo v den naší poslední schůzky a tak se mohl vrátit. Nechtěl mi nic říkat, abych se případně v nebezpečí neocitla také.
Čas na rozloučení mu nezbyl proto, že má vážně nemocného tatínka a proto spěchal domů. Dočetla jsem a přemýšlela, jakou neuvěřitelnou náhodou mi osud poslal mého prvního kluka do cesty. A jaká je to smůla, že bydlí tak daleko…
Samozřejmě jsem Danovi hned odepsala. Zeptala jsem se ho přímo, jestli chce, abychom se ještě někdy viděli. Nevěděla jsem sice, zda by mě doma pustili na tak dalekou cestu a Dan vzhledem k otcově nemoci by také asi nemohl přijet.
Ale zamilovanost překonává všechny překážky a já věřila, že se s Danem brzy uvidím. Tentokrát přišla odpověď dříve než v prvním případě. Dan mě zval k sobě na prázdniny, které se kvapem blížily.
Ať prý přijedu nejméně na týden nebo třeba i na delší dobu, když budu chtít. Abych to neměla složité s cestováním, pojede mi někam naproti. Měla jsem z jeho pozvání radost, ale čekalo mě složité vysvětlování rodičům a žádost o dovolení. Co jim mám říct?
Pravdu, tak jak to všechno bylo? Asi to bude nejlepší…
„Mami, jaké to bylo, když jsi byla poprvé zamilovaná?“ začala jsem nenápadně vést důležitý rozhovor. Máma se usmála a odpověděla: „Bylo to krásné, ráda na to vzpomínám, i když to netrvalo moc dlouho.
Proč se ptáš?“ „Víš, já jsem zamilovaná právě teď,“ trochu jsem se červenala. „A znám ho?“ vyptávala se máma. „Nemůžeš ho znát, je daleko odtud, a když ti budu povídat, jak jsme se seznámili, asi mi to ani neuvěříš.“
Probudila jsem máminu zvědavost a získala tak pro několik dalších minut vděčnou posluchačku. „No, a teď to vypadá, že už se asi nikdy neuvidíme…“ zakončila jsem své vyprávění smutně. „ Ty za ním chceš jet, viď?“ podívala se na mě máma.
„Zkusím promluvit s tátou, koneckonců bude ti osmnáct a pokud ti ten Dan přijede někam naproti…“ Nebyl to ještě úplný souhlas, ale mně to ke štěstí zatím stačilo. Moje odpověď Danovi byla tentokrát plná naděje.
Představovala jsem si v duchu, jak bude mít radost z toho, že můj příjezd o prázdninách dostává konkrétní podobu. Těšila jsem se na chvíli, kdy se zase uvidíme a on mě políbí.
A toho večera jsem si v kalendáři začala odškrtávat dny, které zbývají do konce školního roku…
Katka (18), jižní Čechy
