Domů     Musela jsem odpustit manželovu nevěru
Musela jsem odpustit manželovu nevěru
3 minuty čtení

Nikdy jsem svého muže nepodezírala. Byl zaslepený láskou ke mně a zahlcený prací, kterou měl rád. Najednou ale stála u dveří žena, která zoufale prosila o pomoc.

S Jirkou se známe už od základní školy. Společně jsme absolvovali taneční, na vysoké bydleli na sousední koleji. Když jsme se brali, nikoho z našich přátel to nepřekvapilo. A rodiny se už dávno znaly. Kdo jiný by se měl brát, než my.

V tom, co bude dál, jsme měli jasno. Chtěli jsme mít aspoň dvě děti. Jenže roky běžely a dětský pokoj v našem domě, který jsme mezitím postavili, byl pořád prázdný.

Moc nám tehdy nepomohli ani rodiče, kteří nám oběma jedináčkům občas necitlivě připomněli, že od nikoho jiného se vnoučat nedočkají. Tak ať s tím něco zkusíme udělat. Ale osud to viděl jinak. Dětský pokoj jsme nenápadně přestavěli na místnost pro hosty.

Časem přestali rýpat i rodiče. A pak jednoho podzimního sychravého večera kdosi zazvonil u domovních dveří.

Naděje přebila emoce

Vykoukla jsem z okna a u vrátek zahlédla neznámou ženu. „Nezlobte se, ale já nic nepotřebuju,“ zavolala jsem na ni v domnění, že se jedná o podomní prodejkyni. „Ale já jdu za vámi, paní Alenko,“ ozvalo se od vrátek.

Byla jsem zvědavá, co mi asi může chtít a sešla jsem dolů. Paní mohla být o pár let mladší než já a za ruku držela asi šestiletého chlapce. „To je Jiřík. Syn vašeho muže,“ řekla. Pozorně jsem si dítě prohlédla. Toho by můj manžel opravdu nezapřel.

„Víte, Jirka neví, že má syna. Viděli jsme se jen párkrát. A když jsem zjistila, že jsem těhotná, řekla jsem si, že od něj nikdy nic nebudu chtít. Jenže teď jsem nemocná. Mám rakovinu. Zbývá mi pár týdnů života.“ V hlavě mi hučelo jak v úlu.

Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Potom jsem sama sebe slyšela, jak říkám: „Ale můj muž už nežije. Zahynul vloni. Měl těžký úraz v práci.“ Smutně řekla, že je jí to líto, že to nevěděla, tak ať se nezlobím.

Když mi dala do ruky lísteček s telefonním číslem, jménem a rodným číslem Jiříka, myslela jsem, že poznala, že lžu. Hned jsem ten lístek hodila do kamen. Říkala jsem si, že jsme sice bezdětní, ale šťastní.

Jenže… uběhl večer, druhý, třetí… a já pochopila, že s takovým tajemstvím nemohu žít a dívat se manželovi do očí. Nechat jeho jediné dítě na pospas osudu. A tak jsem překonala svou raněnou ješitnost a pocit strašlivé zrady. Dnes je tomu už dvanáct let. Jiřík odmaturoval a dělá nám oběma velkou radost.

Alena (59), Písek

Předchozí článek
Další článek
Související články
5 minut čtení
Myslela jsem, že mě už v mém věku žádné milostné dobrodružství nečeká. Ale ono přišlo a bylo dokonalé. Bohužel jen chvíli... Bude to už jedenáct let, co jsem ovdověla. Než mi zemřel manžel, nikdy jsem vlastně nežila sama. V dětství byl náš dům plný příbuzných, později jsem bydlela na internátě a po svatbě se kolem mě pořád někdo točil. A najednou bylo ticho. Nejhorší nebyly dlouhé večery, ale p
3 minuty čtení
Dopis od babičky hýčkám dodnes, nikdy bych ho nevyhodila ani neztratila. Skrývá totiž důležité poselství, které mi pomohlo žít dál. Když mi zemřela babička, měla jsem pocit, že se svět zastavil. Bylo mi osmadvacet, měla jsem práci, přátele i plány, ale všechno najednou ztratilo smysl. Babička byla mým bezpečným přístavem. Když mě něco trápilo, poznala to dřív, než jsem promluvila. „Srdce se
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Potěšte duši vůněmi
nejsemsama.cz
Potěšte duši vůněmi
Potřebujete povzbudit, a možná i vyléčit unavenou duši? Vyzkoušejte úžasnou terapii vonnými oleji. V různých etapách dne působí na naše zdraví i pohodu. Jak si aromaterapii správně načasovat? K aromaterapii se využívá účinků rostlinných olejů a vonných esencí. Každá vůně je určena k jinému použití podle toho, co vás právě trápí. Vonné esence s éterickými oleji můžete inhalovat, protože právě
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
historyplus.cz
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
Obyvatelé Litoměřic si prý stěžují, že jim chystaná železnice do Děčína znemožní přístup k Labi. Ražení tunelů na trati z Plzně do Železné Rudy je zase tak nebezpečné, že si práce vyžádají na 50 mrtvých. I tak se rodí jedny z nejstarších tunelů v Česku. Choceňský tunel Svědek velké tragédie Se stavbou Choceňského tunelu, vedoucího skrz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
nasehvezdy.cz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
Herec s nezaměnitelným hlasem Jan Kanyza (79) zažil chvíle, kdy se jeho blízcí obávali nejhoršího. Loni na podzim Jan Kanyza (79) náhle zkolaboval a záchranka ho převezla do pražské Nemocnice Na Fr
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
panidomu.cz
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
Únik z vánočního shonu do časů našich předků Kde v dnešním zrychleném světě najít ten pravý, klidný duch svátků? Když se kolem nás nákupní centra plní spěchem a výlohy blikají až příliš hlučně, občas zatoužíme prostě zpomalit. Chceme dýchnout atmosféru starých časů, kdy se adventní čas měřil vůní dřeva, lidovým zpěvem a tichým očekáváním. Pokud