Fotografie na památku

Total
1
Shares

Můj vztah s Lukášem byl akční. Výlety, diskotéky, víkendové toulky. Předháněli jsme se, kdo si co vymyslí a ten druhý to vždycky s radostí přijal.

Když se blížily Lukášovy narozeniny, přemýšlela jsem, jaký mu dát dárek. Nakonec jsem to vymyslela: vzala jsem jednu z našich společných fotek a nechala ji pěkně zarámovat. A povedlo se – udělala jsem tím Lukášovi ohromnou radost. Tři měsíce nato sehrál tenhle dárek důležitou roli, bohužel v nehezkém dramatu.

Rozchod na spadnutí

Jeli jsme tehdy na výlet do Českého ráje. Vyráželi jsme ještě jako šťastně zamilovaná dvojice. Netušila jsem, jak moc se toho může mezi dvěma lidmi pokazit během jednoho dne. Lukáš mi sice už od rána připadal trochu podrážděný, ale já jsem věděla, jak vykouzlit úsměv na jeho tváři. Jenže tentokrát se to nedařilo a já nevěděla proč. Lukáš se mi odmítal svěřit, co ho trápí. Urazila jsem se a pohádali jsme se. Z výletu jsme se vraceli předčasně s rozchodem visícím nad námi jako Damoklův meč. Byli jsme oba na sebe naštvaní a žádný z nás nechtěl ten začarovaný uzel rozetnout. Nakonec to tak skutečně dopadlo. Nedokázali jsme najít cestu k usmíření.

Hádky a výčitky

Chtěla jsem, víceméně z trucu, od Lukáše vrátit onen dárek k narozeninám. Odmítl. Plácala jsem něco v tom smyslu, že na vrácení mám právo. Netušila jsem, jak moc Lukášovi právě na tomhle dárku záleželo. Dal to vzápětí najevo. Řekl, že si mě chce nechat v paměti takovou, jaká jsem byla, když jsme si rozuměli. Vrátí mi cokoliv, co u něj mám, ale tuhle fotku prý ne. Tu si nechá na památku. Tenhle okamžik nás mohl ještě dojmout, zastavit, ale to bychom nesměli mít tak temperamentní a tvrdohlavé povahy. Dala jsem najevo, jak se mě to dotklo a náš poslední rozhovor se nesl ve znamení křiku a výčitek.

Vdala jsem se

Později jsem na Lukáše často vzpomínala, ale moje hrdost mi nikdy nedovolila mu zavolat. Vrhla jsem se do jiných vztahů, vystřídala za rok čtyři kluky a pátého jsem si pak nakonec vzala. Manželství vydrželo pět let a já zůstala sama s dcerkou Aničkou. Bydlela jsem u našich, kteří mi pomáhali, a věřila, že ještě někdy potkám někoho, kdo za to bude stát.

Nečekaný nález

Měla jsem jednoho kamaráda, spolužáka z dětství. Jmenoval se Ondra a pracoval jako požárník. Občas jsme se vídali. Jednoho dne u nás zazvonil a tvářil se tajemně. „To bys nevěřila, co se mi stalo,“ řekl. „Byli jsme hasit požár jedné ubytovny a zachránili přitom pár lidí. A na jednom z pokojů jsem objevil tohle.“ Natáhl ruku a podal mi fotku v rámu, kterou jsem dala Lukášovi kdysi k narozeninám!

Vzpomínky

Musela jsem se posadit. Dech se mi zrychlil a chtěla jsem vědět podrobnosti. Ondra mi sdělil, že asi tři obyvatelé oné ubytovny skončili v nemocnici, protože se nadýchali kouře nebo měli nějaké popáleniny, ale nic kritického. Bylo mi jasné, že jedním z těch tří bude Lukáš a chtěla jsem po Ondrovi, aby mi zjistil, kde dotyční leží. Přitom jsem mu vyprávěla historii téhle fotky. Zaujalo ho to a s pomocí svých známých mi za pár minut sdělil, ve které nemocnici Lukáš je.

Všechno odpuštěno

Nebylo těžké Lukáše najít, když jsem znala jeho příjmení. Ležel na posteli a díval se do stropu, trochu netečně. Jakmile mě spatřil, rozšířily se mu oči překvapením. Beze slova jsem položila zarámovanou fotku na nemocniční stolek. „Tohle je tvoje a já to respektuji,“ usmála jsem se. A potom jsme dlouho seděli a povídali si, co s námi za ty roky bylo. Lukáš mi vysvětlil, že se tehdy zapletl do nějakých finančních machinací a proto byl tak zlý a nevstřícný. Vše zlé jsme si hned odpustili. Povídali bychom si dlouho, ale návštěvní hodiny skončily, ovšem bylo naprosto jasné, že se druhý den v nemocnici objevím znovu.

Zdena D. (51), Karlovarsko

Také se vám může líbit