Cesty lidí jednoho k druhému často vedou neuvěřitelnými oklikami. Přesto se občas podaří dojít do společného cíle.

Přestože jde o velmi malou slavnost jen s několik přáteli, jsem dost nervózní. Vůbec netuším, jak se budou tvářit, co této změně v mém a Alešově životě vlastně řeknou. I já jsem totiž ještě posledním vývojem událostí poněkud zaskočená.

Ještě před půl rokem bych se tomu všemu jen smála. Teď to beru vážně.

Dobří sousedé

Aleš s manželkou Zuzanou se k nám do domu přistěhovali před dvaatřiceti lety. Byli krátce po svatbě a čekali první dítě. Já s mužem jsem na tom byla podobně. Mateřské jsme proto se Zuzanou postupně trávily společně. Byla mi od samého začátku velmi sympatické.

Jen jsem nechápala, jak si mohla vzít takového nevýrazného, nudného patrona, jako byl Aleš. Ale ona ho prostě milovala. Každá jsme toužila po jiném typu muže. Já měla ráda takové, kteří něco dokázali, uměli se prosadit. Jí vyhovoval podpantoflák, co byl na ni zcela závislý.

Rozvedla jsem se

Mému příliš ambicioznímu muži a příliš vysokým sebevědomím nakonec nestačila jen jedna manželka. Našel si milenku, a když otěhotněla, tak se ode mne a dětí odstěhoval. To byl nadlouho konec s mým partnerským životem.

Měla jsem chlapů plné zuby a s nikým jsem se nechtěla vázat. S dětmi jsme to dobře zvládali. Také díky Zuzaně, která stála věrně vedle mě. Pak mě ale postihla další rána.

Mizela před očima

Zuzana onemocněla rakovinou. I když se snažila bojovat jak lev, postupovala nemoc nemilosrdně rychle. Byla to vlastně moje jediná skutečná kamarádka a já byla zoufalá.

Když už na tom byla hodně špatně, stačila mě v nemocnici ještě poprosit, abych neopouštěla jejího manžela. Je pravda, že na něj jsem v té situaci vůbec nepomyslela. Nikdy mě vlastně moc nezajímal.

Občas jsem mu uvařila

Když Zuzana zemřela, Aleš se úplně zhroutil. Nejen smutkem, ale také díky své neschopnosti. Bez Zuzany nevěděl jak žít. V domácnosti se pohyboval jak slon v porcelánu. Kromě čaje si nedokázal nic uvařit, neuměl zapnout pračku, nevěděl kdy platit jaké složenky.

Prostě katastrofa. Pozvala jsem ho na oběd, pomohla doma s domácími přístroji. A myslela, že to tím skončí.

Aleš překvapil

Nevím, jak se to stalo, ale po čase se Aleš začal chovat daleko víc sebevědoměji. Dokázal se o sebe nejen postarat. Pořídil si počítač, začal chodit na univerzitu 3. věku. Najednou byl veselý, uměl hovořit na různá témata.

Začal žít sám za sebe a ne ve stínu své ženy. Stal se z něj přitažlivý muž. Tedy alespoň mě najednou docela okouzlil.

Zuzana by nic nenamítala

Navštěvovali jsme se stále častěji. Pak jsme šli do kavárny, jindy do kina, do divadla či na výstavu. Bylo nám spolu dobře a nakonec jsme se rozhodli, že budeme spolu natrvalo. Šli jsme to společně říct Zuzaně na hrob.

Vím stoprocentně, že by proti tomu nic nenamítala. A určitě by se jí líbila naše malá, jednoduchá svatba, kterou dnes máme. Tak hlučného a zábavného svého muže sama asi nikdy neviděla. A je to dobře. Ona ho totiž milovala přesně takového, jaký byl kdysi.

Petra L. (63), Plzeň