Přivezla jsem si z dovolené štěně. Neměla jsem na zvíře čas, tak se starala spolubydlící. Využila jsem její dobroty, abych se jí zbavila.
Ještě za studií na vysoké škole jsme si se spolubydlící Hankou dopřály dovolenou v Itálii, odkud jsme si přivezly nečekaný suvenýr, krásné štěně. Byl to vlastně můj nápad. I když se to nesmí, podařilo se nám zvíře propašovat přes hranice. Naše trampoty tím ale ani zdaleka nekončily. Bylo mi jasné už během cesty, že budu mít doma rodičům co vysvětlovat. Oni i bratr byli vášniví “kočkaři”, v té době chovali v našem bytě tři kočky. Nedomyslela jsem, jak se asi shodne pejsek se třemi kočkami. Štěně už nebylo zas tak malinké a asi by kočky pronásledovalo. A i kdyby si jen hráli, jistě by způsobili v domácnosti škody, což maminka těžce nesla. Ale řekla jsem si, že se to třeba vyřeší, neboť některé problémy se řeší samy. Bezstarostně jsem proto v autobuse usnula, zatímco Hanka se třásla celou cestu hrůzou, že nás zavřou nebo vyhodí ze školy. Dopadlo to ale pro nás i pejska dobře. O to horší to bylo doma. “No to snad nemyslíš vážně!” vykřikla máma, když spatřila obsah mého batohu. “Nemůžeme mít tři kočky a psa!” zvolal táta. Tak jsem vzala Barbíska na kolej. Určitě ho spolu se spolubydlící zamaskujeme.
Zásadní rozhodnutí
Hanka z toho nebyla nadšená. Počítala s tím, že bude pejsek doma u mých rodičů, jak jsem se dušovala. Já ji ale přesvědčila, že to bude jen krátce a všechno vyřeším. Byla jsem přesvědčivá, i když jsem netušila, jak se celá záležitost vyvine. Opět jsem si říkala, že to osud nějak sám vymyslí. A tak jsme tam bydlely společně. Barbíska jsme každý den pronášely přes vrátnici, chvíli vydržel spát v tašce při přednášce, chvíli stál uvázaný před školou nebo si ho půjčili z jiných ročníků, když zrovna neměli výuku. Šlo to tak celé dva měsíce a bylo to někdy psychicky náročné. Pes mi začal být na obtíž a jak jen to šlo, dávala jsem ho spolubydlící, aby se o něho postarala. Byla tak hodná, že si vždycky dala říct. Když jsem si našla Kamila, měla jsem na Barbíiska ještě méně času, a nakonec jsem přemýšlela, jak bych se ho zbavila.
Podrazila jsem ji
Byla to otázka času, než nějaký aktivní student nahlásí na vedení koleje, že tam to zvíře máme. Něco takového bylo samozřejmě v přísném rozporu s kolejním řádem. Protože se ale v tu dobu o Barbíska starala už výhradně moje spolubydlící, padla ta stížnost na její hlavu. Vedení koleje si jí předvolalo a ona jim řekla podle pravdy, jak jsme k pejskovi přišli. že je můj. A tak si zavolali mě a hned mezi dveřmi mi sdělili, že za takový přestupek mohu být vyloučena z koleje. Nedokázala jsem tehdy říct, že je ten pes můj. Vždyť nikdo neví, komu z nás dvou skutečně patří. Bude to tvrzení proti tvrzení! A tak jsem řekla, že s tím psem nemám rozhodně nic společného. Přinesla si ho Hana a už dávno mě to zvíře obtěžuje a ruší ve studiu. Hanu vyloučili z koleje a mně se uvolnil až do konce semestru pokoj. Mohla jsem si ho užívat s přítelem. Hana i si našla nějaký pronájem a musela chodit na brigády, aby na něj vydělala. Barbíska si nechala. Jestli školu dostudovala, nevím, ten rok tehdy nedodělala.
Eva (42), Praha
