U moře jsem poznala životní lásku

Total
1
Shares

Ještě mi nebylo osmnáct, a tak mi rodiče oznámili, že mě samotnou doma nenechají. Na dovolenou jsem musela s nimi.

Živě si pamatuji, jak jsem se strašně pohádala s mámou. Syčela jsem na ni, že s nimi na dovolenou nepojedu, že nejsem malá holčička, a tak přece mohu zůstat doma. „Nebylo ti osmnáct, nejsi plnoletá, jedeš s námi! Chceme tě vzít do Bulharska, a ty, místo abys projevila vděčnost, ještě protestuješ,“ rozčilovala se.

Měla jsem vztek

Seděla jsem v pokojíčku a fňukala. Měla jsem tak velkolepé plány! Těšila jsem se, že jakmile za mými rodiči zaklapnou dveře, zavolám holkám a začneme pořádat divoké mejdany. A teď mi to rodiče všechno překazili. Táta nanosil kufry do auta, maminka udělala řízky na cestu a já jsem smutně telefonovala spolužačkám, že je všechno jinak. A mohla za to dovolená v Bulharsku. Jak já to Bulharsko nenáviděla!

Kluk pod slunečníkem

Moje nenávist však trochu opadla, když jsme přijeli do kempu. Dýchlo to na mě prázdninami a letní bezstarostností. Slunce sálalo, rekreanti pod slunečníky lízali zmrzlinu anebo se zahrabávali do písku, vzduch voněl mořskou vodou, foukal osvěžující vítr. Přestala jsem smutnit, přece jen, tohle není žádný koncentrační tábor. Převlékla jsem se do krásných světle modrých plavek a vyrazila na pláž, kde se za mnou nejeden kluk otočil. Rodiče se rozhodli zpříjemnit mi pobyt co nejvíce, abych tolik nelitovala, že jsem musela jet, a tak mi neustále nosili zmrzliny a další sladkosti. Večer jsme si někdy dopřáli i večeři v restauraci, na rozdíl od jiných českých rekreantů v kempu, kteří si večeře připravovali u stanů na plynovém vařiči. Vzpomínám si na chuť místních ryb, byla božská. Nejvíce si však vzpomínám na jednoho z rekreantů, mladíka, který pravidelně sedával pod slunečníkem poblíž naší rodiny. S trochou škodolibosti jsem zaznamenala, že je tu také s rodiči. Vypadal tudíž dost otráveně. Odhadla jsem, že bude přibližně v mém věku. Asi třetí nebo čtvrtý den pobytu se osmělil, a když jsem se šla koupat, rádoby nenápadně se loudal za mnou.

Seznámení v moři

Oslovil mě v moři, když jsme plavali k bójkám. Ptal se, jak se jmenuji a odkud jsem. Zjistili jsme, že v Čechách bydlíme nedaleko, že pocházíme ze sousedních měst. Vyšlo najevo, že už odmaturoval a dosáhl plnoletosti, ale přesto jel na zájezd s rodiči, aby jim udělal radost. To mi bylo sympatické, říkala jsem si, že to bude asi nějaký citlivý mladý muž. Pak už jsme plavali mlčky, byl docela plachý. Po očku jsem si ho prohlížela a došla jsem k povzbudivému závěru, že vypadá ještě lépe než Pavel – kluk z naší třídy, který se mi líbil.

Strhla se hádka

Vyšli jsme z vody společně. Tušila jsem, že nás můj tatínek pozoruje ostřížím zrakem. Nemýlila jsem se. Jakmile jsem došla k naší dece, hned jsem postřehla znepokojené obličeje obou rodičů. „Kdo to je?“ vybafl táta. „Co je to za cizího kluka?“ syčela máma. Hned jsme se začali hádat. „Jen jsme si spolu povídali, co má být?“ ječela jsem. „Nebudeš tady navazovat kontakty s žádnými mladíky!“ volala máma. Zase už jsem cítila, že mám v očích slzy. Rodiče mě střežili jako dva hlídací psi. A mně se ten kluk pod nedalekým slunečníkem tak líbil!

Nepustili mě z očí

Rodiče mě však od toho dne nepustili ani na krok. Přestali jsme chodit i do restaurace, abychom ho nemohli potkávat. Máma totiž trpěla utkvělou představou, že otěhotním ještě před maturitou, a neuvěřitelně se toho bála. Rozhodli se s tátou, že tomu zabrání za každou cenu. Vyplížit se večer ze stanu bylo vyloučeno, a tak jsme se s Honzou vídali jen na pláži. Ani do moře jsem už nechodila sama, táta se vždycky šel koupat se mnou.

Řekla jsem mu adresu

Připadala jsem si jako princezna zamčená ve věži. Už jsme si s tím hezkým klukem nevyměnili jediné slovo. V ten úplně poslední den rekreace se mi podařilo jít si sama pro zmrzlinu, když rodiče plánovali zpáteční cestu. Honza si toho naštěstí všiml a také uháněl ke stánku. „Řekni mi adresu,“ zašeptal. Sotva jsem mu ji odrecitovala, už u mě stál táta. Koupil zmrzlinu a v podstatě mě od stánku odvlekl.

První a poslední láska

Vrátili jsme se domů. Myslela jsem, že už se s Honzou nikdy neuvidíme. Pravda, adresu znal, ale nenapadlo by mě, že mě doopravdy vyhledá. Ještě o prázdninách však někdo zazvonil. Vyhlédla jsem z okna a dole stál Honza! Moji rodiče bezstarostně odjeli na večeři k babičce, a tak jsme se spolu procházeli po sídlišti a povídali jsme se. Líbil se mi čím dál víc. Rodiče ho nakonec museli vzít na vědomí, protože jsem v září oslavila osmnácté narozeniny s tím, že už mě nemohou tolik omezovat. Od té doby uplynulo už mnoho let a my s Honzou jsme pořád spolu…

Eva L. (56), Opava

Také se vám může líbit

Smutný příběh

Když si v hlavě znovu promítám události předloňského podzimu a hlavně loňského léta, chce se mi plakat. Dnes už je mi sice mnohem lépe a také můj život se oproti tehdejší…
Zobrazit