Byla jsem v těžké životní situaci, když mé nejlepší kamarádce zemřela maminka. Při likvidaci pozůstalosti jsem našla poklad.

Většina starších lidí bankám příliš nedůvěřuje a své životní úspory schovává doma. Maminka mé kamarádky nebyla výjimkou.

Když jedno červnové odpoledne nečekaně zemřela, zavolala mi zdrcená kamarádka, jestli bych nezašla do domu, kde žila a postarala se o její kočky. Neváhala jsem ani na okamžik a vyrazila na určenou adresu, abych kamarádce v těžké chvíli pomohla.

Prožívala jsem tehdy opravdu hodně špatné období. Přišla jsem o práci a nové místo ne a ne najít. Peněz jsem moc neměla a doma na stolku se mi hromadily upomínky. Můj život se řítil strmě dolů. Nevěděla jsem v tu dobu kudy kam.

Příliš velké pokušení

Když jsem dorazila do domku, padla na mě tíseň. To prostředí bylo depresivní a ponuré. Zoufalé mňoukání hladových koček mě však rychle vrátilo do reality. Šla jsem se podívat do spižírny, jestli tam pro ně jsou nějaké konzervy nebo granule.

Hledala jsem různě po policích, které byly pokryté nastříhaným igelitovým ubrusem. Na polici, která byla ze všech nejvýše jsem konečně zahlédla konzervy, sáhla jsem po nich, ale byly zřejmě přilepené, takže jsem při tom strhla i kus tohoto igelitového ubrusu.

A najednou překvapení! K zemi se začaly snášet tisícovky. Připadala jsem si jako ve snu. Konsternovaně jsem zírala na zem, která byla pokrytá bankovkami.

Nouze mě přinutila

Ačkoli jsem byla v domě sama, začala jsem se rozhlížet kolem sebe. Hlavou mi proudily myšlenky plné pokušení. Odhadem se kolem mě “válelo” tak sedmdesát tisíc, možná víc. Jednalo se o částku, která by mi pomohla přežít těžké období a dostat se z dluhů.

Padla jsem na všechny čtyři a zběsile cpala peníze do první tašky, kterou jsem našla. Chvílemi jsem se sice nad svým odporným činem pozastavovala, ale vždy jsem to omluvila tím, že pomoc potřebuju a kamarádka určitě o penězích neví.

Po cestě domů jsem se pořád cítila jako zloděj. Většina z nalezených peněz mi posloužila na uhrazení dluhů. Zbylých pár tisíc jsem uložila do banky. Mezitím se začal dům vyklízet.

Kamarádka byla sice přesvědčená, že si maminka spořila, ale její peníze nikdy neviděla. Ani netušila, kam si je ukládala. Nad mou krádeží se tak zavřela voda. Mé svědomí ovšem pokoj nedalo.

A tak od chvíle, kdy jsem si našla práci a podařilo se mi něco ušetřit, se snažím svůj hřích odčinit. Loni jsem kamarádce, která absolvovala operaci, zaplatila lázně. Doufám, že mi její maminka tam nahoře odpustila a pochopila, že jsem byla v zoufalé situaci. Modlím se za to každý den…

Věra (47), Sokolov