Možná znáte divadelní hru Bernarda Sladea. Jmenuje se Příští rok ve stejnou dobu. Tak to jsem prožila!
Moje manželství nebylo šťastné. Brali jsme se s Jaroslavem brzy, mně bylo devatenáct, čerstvě jsem odmaturovala, Jardovi jedenadvacet. Dnes vím, že jsme byli ještě děti. Tehdy jsme si však připadali dospělí a věřili, že to zvládneme.
Ve mně však už v průběhu veselky hlodal červíček pochybností. Jarda přišel do obřadní síně namol. Všichni se smáli a ujišťovali mě, že u ženicha je tohle přece normální.
To jsem si nemyslela, domnívala jsem se, že by v den svatby měl brát ohled především na mě, na nevěstu. A která nevěsta by chtěla stát u oltáře vedle opilce, který vrávorá a působí dojmem, že každou chvíli spadne k nohám udiveného oddávajícího úředníka?
Už když jsme spolu začali chodit, připadalo mi, že alkohol je častým Jardovým společníkem. S kamarády chodil do hospod denně. Dalo se to omluvit mládím a nezralostí. Později se jeho výstřelky nedaly omluvit už ničím.
Naši svatební hostinu prospal na stole mezi talíři a večer ho kamarádi odnesli spát.
Podívný začátek
To nebyl dobrý začátek. Jarda nad tím mávl rukou, na svatbě se má přece každý bavit, pít a veselit. Mně to veselé nepřipadalo. Marcelka se narodila šest měsíců po svatbě, v té době už byly karty bohužel rozdané. Jarda žil jako za svobodna.
Z práce do hospody, v noci domů. Jako automechanik si přišel na pěkné peníze, a tak jsem se utěšovala aspoň tím, že hlady neumřeme. Co mě ještě příjemně překvapilo, byla skutečnost, že se radoval z dcery.
Pravda, veškerá péče o ni a o domácnost ležela na mně, přebalovala jsem, krmila, koupala, uspávala, nakupovala a vařila, nicméně Jarda měl malou rád. Hezky si s ní hrál, když povyrostla, chodili spolu na procházky do lesa, bral ji i na fotbal. Nebyla jsem šťastná, ale vlastně mi stačilo, že je šťastná moje dceruška.
Maturitní foto
Vystudovala jsem gymnázium a plánovala jsem, že půjdu na vysokou školu, jenomže těhotenství mi podstatně změnilo plány. Kdepak vysoká!
Čekaly mě procházky s kočárkem, prohlídky u dětského lékaře, večer jsem vařila krupicovou kaši a v noci brečela do polštáře, co že se mi to stalo se životem a kde že je asi můj manžel. Chodíval domů nejdříve o půlnoci, většinou k ránu.
Občas jsem se smutně dívala na zarámovanou fotografii z maturitního tabla a šeptala jsem jí:
“Holka, tys dopadla.” Při pohledu na tu fotku se mi hlavou honily vzpomínky na bezstarostná školní léta, kdy jsem se domnívala, že mi svět leží u nohou jako poslušný pes.
Naše třída 4.B byla plná až překvapivě férových lidí, pomáhali jsme si a uměli jsme se i výborně bavit. Jen jsme se po maturitě nějak rychle všichni rozutekli do všech koutů, už jsme se nevídali.
Scházela jsem se jen se dvěma bývalými spolužačkami, které zůstaly ve městě. Shodly jsme se na tom, že je potřeba uspořádat sraz té naší skvělé 4.B a vzkřísit staré dobré časy.
U Černého orla
A tak jsme se čtyři roky po maturitě nakonec skutečně téměř všichni sešli v restauraci U Černého orla, kde jsme se často scházívali už za studentských let a kde proběhl i maturitní večírek. Přišel i Milan, jeden z nejhezčích kluků ze třídy.
Ve třetím ročníku jsme po sobě pokukovali, nic víc. Vlastně mě pozval i do kina, ale to bylo vše, pak mi ho vyfoukla vnadná spolužačka Renáta. Potom už jsem na Milana pozapomněla, ne-li zapomněla, měla jsem jiné starosti:
od doktora jsem si přinesla těhotenskou kartu a strachovala se, zda vůbec stačím odmaturovat. Teď tu seděl přede mnou a moc pěkně se usmíval. Byla jsem zvyklá jen na hádky a nepochopení, ten úsměv mě úplně odzbrojil.
Dlouho jsme si povídali, především jsme vzpomínali na studentská léta a radostný život bez trápení. Samozřejmě mě zajímalo, zda s někým chodí a jestli je to vážné.
Zrovna promoval na Českém vysokém učení technickém, dalo se předpokládat, že chystá svatbu a rodinný život. Ujistil mě, že něco takového by ho ani ve snu nenapadlo.
Jeho rodiče se dlouho a komplikovaně rozváděli a on byl jako dítě svědkem tak nechutných scén, že se zařekl, že rodinu zakládat nebude ani za nic.
Přidal vzpomínku, jak se rodiče pohádali o televizor, který nakonec letěl z okna, aby to bylo spravedlivé a neměl ho ani jeden z nich.
Jsem přece vdaná
Naše 4.B se tehdy domluvila, že příští rok se sejdeme ve stejnou dobu na stejném místě, a tak to budeme činit rok co rok. Přistihla jsem se při myšlence, že bych chtěla Milana vidět zítra, nikoli za rok, ale vzápětí jsem se v duchu okřikla:
Mám přece dceru, jsem vdaná! A tak nezbylo než se s povzdechem vrátit do domácího pekla. Nic jsme si s Milanem ostatně neslíbili, o eventuelním setkání jen ve dvou nepadlo ani slovo. Když jsem se vrátila z třídního srazu domů, Jarda tam ještě nebyl.
Hodiny ukazovaly dvě hodiny po půlnoci, Marcelku hlídala moje matka. Beze slova mě pohladila po hlavě. Věděla, že Jarda není dobrý partner a že se trápím, ale pomoci mi neuměla.
Snažila jsem se, aby se něco zlepšilo, pokusila se přimět Jardu, aby vyhledal pomoc odborníka. Bylo to zbytečné, jen se mi vysmál.
Našla jsem pak v jedné krabici od bot ofotografované maturitní tablo, vystřihla si maličkou fotečku Milana a vložila si ji do peněženky. Nějak se mi s tím líp žilo.
Kdyby padala hvězda
Přihnal se příští rok a ve stejnou dobu nás s Milanem a ostatními ze třídy zase zastihl v restauraci U Černého orla. Měla jsem ze setkání s ním takovou radost! Asi to na mně bylo vidět. On také nevypadal lhostejně. Tehdy jsme už odešli spolu dřív.
Byl říjen, ale jasná obloha, svítily hvězdy. Nikdy na ten večer nezapomenu. Řekla jsem, že kdyby padala hvězda, přála bych si, abychom žili spolu a abych na Jardu nikdy nenarazila. Řekl, že by si přál totéž.
Ale že nikdy nebude rozbíjet manželství, neprovede žádnému dítěti to, co sám musel jako malý prožít. Pak jsme se rozloučili. Tekly mi slzy. Připadalo mi, že i Milan má mokré oči.
Ve stejnou dobu
Zase jsme se rok neviděli. A byl to pro mě dramatický rok. Nezbylo než podat žádost o rozvod, protože mě Jarda několikrát po návratu z hospody fyzicky napadl. K malé se naštěstí stále choval pěkně, ale přesto jsem si jednou řekla:
Tak tohle jsi udělal naposledy! Nebudu všechny ty rozvodové hrůzy popisovat, jen řeknu, že když jsem se ocitla U Černého orla, vážila jsem čtyřicet šest kilogramů a spolužáci si mysleli, že jsem nevyléčitelně nemocná.
Pod říjnovou oblohou, tentokrát temnou, jsem se Milanovi svěřila, že jsem už rozvedená. Odpověděl, že se mu ulevilo, protože se bál, že mám nějakou strašnou chorobu. Musela jsem vypadat hrozně.
Kurážně jsem navrhla, že můžeme ke mně, tehdy jsem už bydlela sama, malá byla u mámy. Odmítl. Příšerně jsem se lekla, myslela jsem, že má vážnou známost.
Řekl, že než si něco spolu začneme, musím se dát po rozvodu dohromady, vyléčit si bolístky a připravit Marcelku na to, že někoho mám. Všechno to jsem udělala. Dnes, po mnoha a mnoha letech, vážím pětasedmdesát kilo, což už určitě není málo.
S Milanem jsme se nevzali, ale každý náš společný rok je lepší a lepší. K Marcelce přibyl syn Milánek. Dnes už máme i vnoučka.
Lenka Š. (54), Chomutov
