Díky nedorozumění a mé chorobné zvědavosti jsem se dostala ve špatnou chvíli na špatné místo.

Vylezl z mých snů a zhmotnil se. Byl naprosto dokonalý. Nejprve vzhledem a pak postupně vším. Ryzí princ na bílém koni. Vše se vyvíjelo nadějně, až mi to bylo podezřelé.

Osud tomu ale chtěl, aby mi přesně ve chvíli, kdy se začal tak krásně rozvíjet zatím romanticky a platonicky můj vztah s Robertem, přišel do cesty break dance. Taneční skupina Uno měla už delší dobu můj velký obdiv.

Byl to můj sen

Na svou první hodinu break dance jsem běžela se zpožděním, jak je u mě pravidlem. Abych časový skluz zmírnila, zkrátila jsem si cestu přes šatny. Znala jsem myší díru, protože jsem do tělocvičny chodívala v dětství na atletiku.

Rychle jsem si oblékla cvičební oblek, a usadila se mezi ostatní na zem. Jen letmo jsem mrkla na holku, vedle které jsem zaparkovala. Taková tlustá a hrne se na break dance? Pomyslela jsem si.

Potěšena, že mi nikdo nevypadal za pozdní příchod, jsem začala cvičit. Nohu nahoru a dolů, sednout a lehnout, a hlavně vše opatrně, moc se nenamáhat, pokud se cítíme unaveni, přestat a odpočívat… S takovou se budu točit na hlavě nejdříve za deset let! Byla jsem znechucená.

Zkratka se vymstila

„Jak se jmenujete, kolik vám je a jakou práci děláte?“ odpovídala jsem vzorně a cvičitelka si vše pečlivě zapisovala. Ptala se mě, jaký mám tlak, kolik vážím a měřím, co jsem ráno jedla…“ vybavila se mi tlustoprdka na pravoboku.

Když může dělat break dance ona, tak já taky. Nevidím problém! Proč se mě ptá na takové nesmysly? Dál jsem ale pokorně odpovídala, ač se mi zdála otázka sebepodivnější. Žena vedoucí naší taneční skupinu konečně položila poslední dotaz:

„V kolikátém jste?“ Tak tahle otázka byla ze všech nejpodivnější. Nevěděla jsem, kam míří, a tak jsem se přiznala, že nechápu dotaz. „No v kolikátém týdnu přece?“Dívala se na mě jako na částečně retardovanou, a já na ni v tu chvíli nejspíš tak skutečně hleděla.

Šel hned za jinou

S neblahým tušením jsem se rozhlédla po tělocvičně. Seděly tam samé holky\ a některé z nich byly mnohem tlustší než ta vedle mě. Naprosto konsternovaná tím, co jsem spatřila, jsem se pomalu otočila zpátky k cvičitelce a zmohla se na jedinou větu:

„To není brejk?“ Odpovědí mi byl výbuch smíchu. Málem jsem měla všechny ty budoucí maminky na svědomí. Koulely se po podlaze smíchy. Hodnou chvíli se smála i cvičitelka. „Ne, to opravdu není brejk,“ potvrdila mi mou domněnku, když se tělocvična zklidnila.

„Ale máte to napsané dole na šatně.“ Jak může být osud tak zlomyslný? Když jsme se valily k šatně, já, a kolem mě těhule, u cedule, na které bylo napsáno: „Cvičení těhotných, break dnes odpadá.“ stál Robert.

Asi mě viděl, jak běžím dovnitř a rozhodl se na mě počkat. „Mohla jsi mi to říct,“ pokýval hlavou. „Hodně štěstí!“ Otočil se a než jsem se zmohla na slovo, odešel. Dva dny nato jsem ho viděla s holkou, co dojížděla do našeho města za prací.

Osud mi dal šanci s ním promluvit a vše vysvětlit až za půl roku na zastávce. Ale to už bylo pozdě. Měl po svatbě a čekal rodinu…

Jitka (49), Liberec