Když se Petra dostala na vysokou školu do Prahy, měli jsme velikou radost. Jejího odchodu z domova jsme se nebáli. Vždyť byla vždycky tak moudrá a spolehlivá!
Bylo jí čerstvých devatenáct. Naše Petruška byla nejen krásná, ale také hodná a chytrá holka. Taková kombinace se v dnešní době moc nevidí. Vystudovala gymnázium a po úspěšné maturitě byla přijata na vysokou školu. Vysnila si učit matematiku s fyzkou.
Prázdniny přeběhly jako voda a Petra se chystala do Prahy na zkušenou. „ Kde budeš bydlet? Na koleji?“ zeptala jsem se. „ Ne,“ sdělila mi moje vnučka a pro mě to bylo překvapení.
Žila jsem totiž v domnění, že bude bydlet na klasické vysokoškolské koleji, bude to mít do školy blízko a ušetří za náklady na bydlení, které jsou v hlavním městě vysoké.
„ Kolej jsem nedostala, babi,“ přišlo mi to divné, místo na koleji měl student přece vždycky jisté. Petra ale řekla, že tomu je dnes jinak. O umístění na koleji se rozhoduje individuálně a hlavně podle vzdálenosti studentova rodného města.
Písek byl zřejmě vzdálenost krátká. Ještě, že máme v Praze příbuznou, mou sestřenici, říkala jsem si. Bydlí sama, určitě nechá Petru u sebe. A hned jsem běžela vytáčet telefon.
Ale věčně tam ta holka být nemůže, vždyť Jiřina je ještě starší než já a má maličký byt! Moje domněnky se bohužel záhy potvrdily. Brzy si Petra uvědomila, že to tetiččino věčné „nedáš si kávičku“ nebo „zhasni už, prosím“ nezvládá.
Hledala jiné řešení
Začala mluvit o svých problémech s bydlením se spolužáky nejen ve škole, ale i v klubech, ve studovně knihovny, v menze při obědě. Většina z ostatních studentů měla pronajaté byty nebo aspoň pokoje ve společných velkých bytech. Kde na to však brali peníze?
Přivydělávali si snad při studiu brigádami? Vždyť toho mají ve škole tolik, že jim na práci nemůže vůbec vyjít čas. Leda snad v noci místo spánku. Nebo jim dávají tak velké peníze na bydlení rodiče?
Tyto myšlenky se honily Petře v hlavě a nešlo jí dohromady, jak to dělají. Když tak jednou seděla v literární kavárně a dumala nad svou budoucností, zaslechla vedle sebe hovor dvou studentek.„ Musíme ještě pověsit záclony a koupit pořádný zámek.
A Tomáš říkal, že by nám mohl přivést nějaké dřevo do kamen a taky zbytek izolace na střechu“. A ještě víc začala vnučka poslouchat ve chvíli, když začaly hovořit o tom, že by se jim ještě do volného pokoje hodil někdo třetí…
Protože bydlení potřebovala jako sůl, překonala zábrany a oslovila je. Rychle našly společnou řeč a během několika minut už Soňa s Lenkou, jak se její budoucí spolubydlící jmenovaly, kráčely společně s ní k malému domku na Smíchově.
Otevřel se jí nový svět
Petra byla překvapená. Domeček to byl sice hezký, střecha však volala zoufale po opravě, stejně jako okna, omítka a plot. Dříve tu býval malý obchůdek s přilehlým bytem v přízemí, už deset let v něm však nikdo nebydlel.
Dům patřil městu, které o něj ale očividně nejevilo zájem.
Když se po revoluci začalo hovořit o tom, že je málo míst k bydlení a přitom spousta volných nevyužitých prostor, které patří městu, po vzoru jiných evropských metropolí začal i v Praze vzkvétat takzvaný squatting, tedy dlouhodobě neobývaný prostor, který se někdo rozhodne na vlastní síly dát do kupy a přizpůsobit ho zase k bydlení.
Lidé, kteří u nás něco takového neznali, se ale v tu dobu domnívali, že v těchto bytech žijí jen ztracené existence, feťáci nebo bezdomovci. Když nám to Petra řekla, propadli jsme pochopitelně zděšení. Lekli jsme se, že se dostala do nějaké skupiny narkomanů.
Naštěstí ale dcera i zeť byli rozumní lidé a zachovali klid, i když je to stálo velké úsilí. Během čtyř měsíců se holkám podařilo takřka nemožné. Pilně studovaly a ve volném čase s pomocí kamarádů a svých rodin zvelebovaly svůj příbytek.
Čas od času uspořádaly ve svém domku zajímavou přednášku u dobrého čaje, na kterou zvali i sousedy a starousedlíky.
Našla správnou cestu
Nebudu nikterak zastírat, že jsem měla o vnučku strach. Ostatně jako celá naše rodina. Nejhůř na tom byla asi Petřina maminka. Ani ve snu by jí nikdy nenapadlo, že její jediná dcera bude bydlet v ilegálně obsazeném domě!
Celou rodinu sužovaly ty nejhorší představy a také předsudky. Jak velké bylo však naše překvapení, když jsme jednoho jarního odpoledne konečně přijali pozvání do „domu“ mé vnučky.
Seděla tam s kamarádkami na zahradě pod rozkvetlou třešní, z kuchyně voněl můj tvarohový koláč, který Petra skvěle zvládla, a káva už se nalévala. Petra byla jako vždy krásná. Čistě oblečená, učesaná, a spokojená.
A my jsme konečně pochopili, že ke štěstí člověk peníze vždycky nepotřebuje. Ty tři holky to dokázaly. Peníze, které ušetřily za neplacení drahého nájemného, investovaly do nejnutnějších oprav domku a do koupě vybavení.
Přitom zvládaly své studijní výsledky na výbornou. A když mi pak Petra řekla: „Babi, já jsem tu tak šťastná,“ uvědomila jsem si poprvé v životě pravý význam slova svoboda.
Dnes už bydlí Petra se svým manželem a dětmi v normálním bytě a učí ve škole matematiku a fyziku. Na svá studijní léta v Praze však moc ráda vzpomíná.
Jaroslava (69), Písek
