Dostala jsem se do situace, kdy mě přestal bavit svět. A navíc jsem věřila, že mi všichni jen lžou.

Když pozoruji slunce, měsíc či hvězdnou oblohu, často si uvědomím, že už pro mě dnes svítit neměly. Je tomu víc jak pět let, co jsem se rozhodla zemřít. Důvody byly prozaické. Byla jsem přesvědčená, že umírám na rakovinu.

Smrti se nebojím, ale bolesti strašně.

A rakovina je přece ta nejhroznější způsob odchodu ze světa, který přichází až dlouho poté, co vám tělo rozežere nádory a mysl zdeformuje takovým utrpením, že se budete na svůj konec těšit jako na to nejsladší vysvobození. Aspoň tak si to já představuju.

A tak jsem se chtěla vysvobodit sama, dřív než přijde konečné stádium, kdy už na to nebudu mít sílu.

Začalo to nemocí

Tehdy jsem onemocněla a musela na poměrně těžkou gynekologickou operaci. Moje problémy spočívaly v uvolněné děloze a několika dalších komplikací, ovšem nález, který by potvrdil karcinom neexistoval.

Stejně jsem ale byla dost vyděšená, prostě jsem se bála toho, co najdou až se do mě podívají trochu blíž. Lékaři i sestry byli strašně nepříjemní.

Když jsem se ptala na podrobnosti, usadili mě vždy chladnou větou o tom, že nemají čas a já se vařila ve vlastní šťávě.

Na den operace nezapomenu. Ráno mě sestra seřvala jako malou holku, za to, že se bojím a jestli chci, zavolá prý psychiatra. Pak mi píchla uklidňující injekci a v mrákotách mě odvezla na sál.

Operace trvala čtyři hodiny a když jsem se probrala, dlouho se na pokoji nikdo neobjevil. Druhý den mi lékař vysvětlil, že je všechno v pořádku a maximálně do tří měsíců jsem kompletně zahojená a bez potíží. V nemocnici si mě nechali ještě několik dní a pak mě poslali domů.

Operace se nepovedla

Bylo mi hrozně. Nemohla jsem bolestí spát, sedět a ani pořádně chodit. Dcera mi koupila ve zdravotních pomůckách nafukovací kruh, který mi měl při sezení trochu ulevit, ale moc nepomohl. Brala jsem léky a rostlo ve mě podezření, že mě ve špitále podvedli.

Prostě mi tu rakovinu našli, ale rozhodli se, že se na mě vykašlou, nic mi neřeknou a nechají mě umřít. Je mi třiašedesát, na co by do staré báby vráželi peníze pojišťovny. To raději utratí za mladší pacienty.

Moje podezření se pomalu měnilo v jistotu poté, co uplynuly ne tři měsíce, ale půl roku a já trpěla bolestmi stále. Doktoři se ale se mnou odmítli bavit a posílali mě na psychiatrii.

Manžel a dcera mi taky nechtěli naslouchat a za zády se mi posmívali, že jsem hysterka a vymýšlím si nesmysly. Nahlas nic neřekli, ale já jim viděla až do žaludku.

Proto jsem se úplně uzavřela do sebe a přestala komunikovat. Trápila jsem se ležíc ve svém pokoji dnem i nocí. Často jsem proplakala celé hodiny a představovala si to utrpení, které nastane možná už zítra.

Ty poryvy nesnesitelných bolestí, jejíž předzvěst jsem už pociťovala teď. Připadala jsem si jako mučedník na kříži a modlila se k bohu, abych do rána umřela. Ani ten mě ale nevyslyšel, a tak jsem se rozhodla vzít svůj osud pevně do rukou.

Plány na smrt

Všechno jsem si pečlivě naplánovala. Koupím si provaz a oběsím se na stromě. Před tím zapiju láhví kořalky plato prášků na spaní a smrt si tak posychruju. A navíc nebudu vnímat ani strach ani nic jiného. Hlavně musím všechno zařídit nenápadně.

Provaz jsem schovala pod matraci, flašku vodky do skříně mezi svetry a prášků na spaní jsem měla dost zcela oficiálně. Při procházce se psem jsem si vybrala i vhodný strom.

Byl na odlehlém místě, ve svahu a pod ním se válela kupa roští a kamení, takže byly jeho větve dostupné. Stačí na ten marast vylézt, přehodit provaz a pak ho jen odkopnout…

Když teď na to vzpomínám, rozhodnutím, že se zabiju, se mi hodně ulevilo. Trápení a strach už jsem vnímala jako časově ohraničené, tudíž jsem se mohla těšit, že se jich zbavím. Nejhorší pro mě bylo to nekonečno zoufalých dní přede mnou.

To, že jsem nedohlédla konce bolestí a utrpení. A v neposlední řadě i neschopnost se tomu postavit. Jak bych se mohla vzepřít rakovině? Vždyť je to předem prohrané!

Poslední den v životě

V den D jsem si kolem pasu omotala provaz a schovala ho pod bundu. Do kapsy nasypala hrst prášků a do druhé zasunula láhev kořalky. Byla jsem jako omámená. Šla jsem na smrt a naposled pozorovala mraky nad hlavou. Ne, nedojímalo mě to.

Byla jsem skálopevně rozhodnutá a psychicky vlastně už víc na druhém břehu než v pozemském životě. Těšila jsem se, že se brzy potkám se svou maminkou a tátou. Už tam na mě určitě čekají.

Udělala jsem však zásadní chybu. Když jsem přišla ke stromu, odmotala jsem provaz a rozhodla se, že nejdřív zapiju prášky na spaní. Než začnou spolu s alkoholem působit, chvíli to potrvá a já zatím upevním smyčku.

Bez zaváhání jsem si je nasypala do krku a na ex vypila dobrou půlku flašky. Vzala jsem lano a začala šplhat po hromadě roští, abych si připravila oprátku. Za pár minut se se mnou ale začal svět točit, bylo to o daleko dřív, než jsem čekala.

Oprátka už ale visela, stačilo provlíknout hlavu a skočit. V poslední chvíli jsem ještě chtěla dopít zbytek vodky, ale láhev mi spadla a rozbila se. To jsem už ale neřešila, protože jsem začala ztrácet pojem o realitě.

Všechno jsem vnímala jako ze snu, obrazy se podivně a nesouvisle míhaly… Hop. A víc si už nepamatuju.

Konec nadějím

A pak jsem se probrala. Ležela jsem pod stromem s provazem na krku a přes nohy mě tížila zlomená větev, která se mojí vahou utrhla. Venku se začalo stmívat a já si vůbec nedokázala uvědomit, co tam dělám, kdo jsem a proč ležím na zemi.

Vůbec jsem si nevěděla rady, a tak jsem se zvedla, sundala si provaz z krku a potácela se cestou nevěda kam. Pomalu se mi vracela paměť a já si matně uvědomovala, že tady někde bydlím, ale nevím, jak se domů dostat.

Začala jsem brečet a jak jsem ještě byla pod vlivem drog, tak i padat a otloukat se o stromy a zeď, která vedla podél lesoparku. Naštěstí mě potkali nějací lidé, kteří mě podle mých zmatených instrukcí odvedli před náš dům a zazvonili na manžela.

Ten už mě několik hodin hledal a když spatři, v jakém jsem stavu, hned zavolal sanitku.

Nakonec jsem se tedy přece jen do blázince dostala. Zavřeli mě na tři měsíce a bylo to tam tak otřesné, že nebýt prášků, které tam do mě cpali, tak bych utekla. Rodina se ale konečně chytla za nos a začala mě brát vážně.

Denně za mnou docházel jak manžel, tak dcera. Když mě poprvé uviděla, padli jsme si do náruče a obě brečely jako plačky na pohřbu. Já jsem byla strašně potlučená, obličej od větví do krve rozškrábaný a kolem krku mohutnou striangulační rýhu od provazu.

Drželi jsme se pak za ruce a šli na procházku po areálu a mnoho hodin si povídali. Poprvé po mnoha letech.

Svět znovu zalilo slunce

Po propuštění mi lékaři vystavili písemné dobrozdání o tom, že v žádném případě netrpím rakovinou a já jim konečně uvěřila. Když si na to dnes vzpomenu, jsem vděčná, že mě cosi ochránilo a já při páchání sebevraždy udělala tolik chyb, že se mi nepovedla.

Situace v rodině se natolik změnila, že dnes jezdíme společně I na dovolenou a jsme rádi, že se máme. To si totiž člověk často uvědomí až poté, co o někoho přijde.

Věra M. (67), Kroměříž