Domů     Sebevražda pro mě byla vysvobozením
Sebevražda pro mě byla vysvobozením
7 minut čtení

Dostala jsem se do situace, kdy mě přestal bavit svět. A navíc jsem věřila, že mi všichni jen lžou.

Když pozoruji slunce, měsíc či hvězdnou oblohu, často si uvědomím, že už pro mě dnes svítit neměly. Je tomu víc jak pět let, co jsem se rozhodla zemřít. Důvody byly prozaické. Byla jsem přesvědčená, že umírám na rakovinu.

Smrti se nebojím, ale bolesti strašně.

A rakovina je přece ta nejhroznější způsob odchodu ze světa, který přichází až dlouho poté, co vám tělo rozežere nádory a mysl zdeformuje takovým utrpením, že se budete na svůj konec těšit jako na to nejsladší vysvobození. Aspoň tak si to já představuju.

A tak jsem se chtěla vysvobodit sama, dřív než přijde konečné stádium, kdy už na to nebudu mít sílu.

Začalo to nemocí

Tehdy jsem onemocněla a musela na poměrně těžkou gynekologickou operaci. Moje problémy spočívaly v uvolněné děloze a několika dalších komplikací, ovšem nález, který by potvrdil karcinom neexistoval.

Stejně jsem ale byla dost vyděšená, prostě jsem se bála toho, co najdou až se do mě podívají trochu blíž. Lékaři i sestry byli strašně nepříjemní.

Když jsem se ptala na podrobnosti, usadili mě vždy chladnou větou o tom, že nemají čas a já se vařila ve vlastní šťávě.

Na den operace nezapomenu. Ráno mě sestra seřvala jako malou holku, za to, že se bojím a jestli chci, zavolá prý psychiatra. Pak mi píchla uklidňující injekci a v mrákotách mě odvezla na sál.

Operace trvala čtyři hodiny a když jsem se probrala, dlouho se na pokoji nikdo neobjevil. Druhý den mi lékař vysvětlil, že je všechno v pořádku a maximálně do tří měsíců jsem kompletně zahojená a bez potíží. V nemocnici si mě nechali ještě několik dní a pak mě poslali domů.

Operace se nepovedla

Bylo mi hrozně. Nemohla jsem bolestí spát, sedět a ani pořádně chodit. Dcera mi koupila ve zdravotních pomůckách nafukovací kruh, který mi měl při sezení trochu ulevit, ale moc nepomohl. Brala jsem léky a rostlo ve mě podezření, že mě ve špitále podvedli.

Prostě mi tu rakovinu našli, ale rozhodli se, že se na mě vykašlou, nic mi neřeknou a nechají mě umřít. Je mi třiašedesát, na co by do staré báby vráželi peníze pojišťovny. To raději utratí za mladší pacienty.

Moje podezření se pomalu měnilo v jistotu poté, co uplynuly ne tři měsíce, ale půl roku a já trpěla bolestmi stále. Doktoři se ale se mnou odmítli bavit a posílali mě na psychiatrii.

Manžel a dcera mi taky nechtěli naslouchat a za zády se mi posmívali, že jsem hysterka a vymýšlím si nesmysly. Nahlas nic neřekli, ale já jim viděla až do žaludku.

Proto jsem se úplně uzavřela do sebe a přestala komunikovat. Trápila jsem se ležíc ve svém pokoji dnem i nocí. Často jsem proplakala celé hodiny a představovala si to utrpení, které nastane možná už zítra.

Ty poryvy nesnesitelných bolestí, jejíž předzvěst jsem už pociťovala teď. Připadala jsem si jako mučedník na kříži a modlila se k bohu, abych do rána umřela. Ani ten mě ale nevyslyšel, a tak jsem se rozhodla vzít svůj osud pevně do rukou.

Plány na smrt

Všechno jsem si pečlivě naplánovala. Koupím si provaz a oběsím se na stromě. Před tím zapiju láhví kořalky plato prášků na spaní a smrt si tak posychruju. A navíc nebudu vnímat ani strach ani nic jiného. Hlavně musím všechno zařídit nenápadně.

Provaz jsem schovala pod matraci, flašku vodky do skříně mezi svetry a prášků na spaní jsem měla dost zcela oficiálně. Při procházce se psem jsem si vybrala i vhodný strom.

Byl na odlehlém místě, ve svahu a pod ním se válela kupa roští a kamení, takže byly jeho větve dostupné. Stačí na ten marast vylézt, přehodit provaz a pak ho jen odkopnout…

Když teď na to vzpomínám, rozhodnutím, že se zabiju, se mi hodně ulevilo. Trápení a strach už jsem vnímala jako časově ohraničené, tudíž jsem se mohla těšit, že se jich zbavím. Nejhorší pro mě bylo to nekonečno zoufalých dní přede mnou.

To, že jsem nedohlédla konce bolestí a utrpení. A v neposlední řadě i neschopnost se tomu postavit. Jak bych se mohla vzepřít rakovině? Vždyť je to předem prohrané!

Poslední den v životě

V den D jsem si kolem pasu omotala provaz a schovala ho pod bundu. Do kapsy nasypala hrst prášků a do druhé zasunula láhev kořalky. Byla jsem jako omámená. Šla jsem na smrt a naposled pozorovala mraky nad hlavou. Ne, nedojímalo mě to.

Byla jsem skálopevně rozhodnutá a psychicky vlastně už víc na druhém břehu než v pozemském životě. Těšila jsem se, že se brzy potkám se svou maminkou a tátou. Už tam na mě určitě čekají.

Udělala jsem však zásadní chybu. Když jsem přišla ke stromu, odmotala jsem provaz a rozhodla se, že nejdřív zapiju prášky na spaní. Než začnou spolu s alkoholem působit, chvíli to potrvá a já zatím upevním smyčku.

Bez zaváhání jsem si je nasypala do krku a na ex vypila dobrou půlku flašky. Vzala jsem lano a začala šplhat po hromadě roští, abych si připravila oprátku. Za pár minut se se mnou ale začal svět točit, bylo to o daleko dřív, než jsem čekala.

Oprátka už ale visela, stačilo provlíknout hlavu a skočit. V poslední chvíli jsem ještě chtěla dopít zbytek vodky, ale láhev mi spadla a rozbila se. To jsem už ale neřešila, protože jsem začala ztrácet pojem o realitě.

Všechno jsem vnímala jako ze snu, obrazy se podivně a nesouvisle míhaly… Hop. A víc si už nepamatuju.

Konec nadějím

A pak jsem se probrala. Ležela jsem pod stromem s provazem na krku a přes nohy mě tížila zlomená větev, která se mojí vahou utrhla. Venku se začalo stmívat a já si vůbec nedokázala uvědomit, co tam dělám, kdo jsem a proč ležím na zemi.

Vůbec jsem si nevěděla rady, a tak jsem se zvedla, sundala si provaz z krku a potácela se cestou nevěda kam. Pomalu se mi vracela paměť a já si matně uvědomovala, že tady někde bydlím, ale nevím, jak se domů dostat.

Začala jsem brečet a jak jsem ještě byla pod vlivem drog, tak i padat a otloukat se o stromy a zeď, která vedla podél lesoparku. Naštěstí mě potkali nějací lidé, kteří mě podle mých zmatených instrukcí odvedli před náš dům a zazvonili na manžela.

Ten už mě několik hodin hledal a když spatři, v jakém jsem stavu, hned zavolal sanitku.

Nakonec jsem se tedy přece jen do blázince dostala. Zavřeli mě na tři měsíce a bylo to tam tak otřesné, že nebýt prášků, které tam do mě cpali, tak bych utekla. Rodina se ale konečně chytla za nos a začala mě brát vážně.

Denně za mnou docházel jak manžel, tak dcera. Když mě poprvé uviděla, padli jsme si do náruče a obě brečely jako plačky na pohřbu. Já jsem byla strašně potlučená, obličej od větví do krve rozškrábaný a kolem krku mohutnou striangulační rýhu od provazu.

Drželi jsme se pak za ruce a šli na procházku po areálu a mnoho hodin si povídali. Poprvé po mnoha letech.

Svět znovu zalilo slunce

Po propuštění mi lékaři vystavili písemné dobrozdání o tom, že v žádném případě netrpím rakovinou a já jim konečně uvěřila. Když si na to dnes vzpomenu, jsem vděčná, že mě cosi ochránilo a já při páchání sebevraždy udělala tolik chyb, že se mi nepovedla.

Situace v rodině se natolik změnila, že dnes jezdíme společně I na dovolenou a jsme rádi, že se máme. To si totiž člověk často uvědomí až poté, co o někoho přijde.

Věra M. (67), Kroměříž

Související články
3 minuty čtení
Ve stejném vchodu žiju skoro padesát let. Přišli jsme sem s mužem krátce po svatbě. Bylo tu tehdy tolik energie. Tolik mi to chybí. Výtah se porouchával každý týden, ale všechno mělo nějaký smysl. Lidé se znali, mluvili spolu, slavili Silvestra na chodbě, scházeli se u kávy. Dnes tu bydlím sama. Manžel umřel před dvanácti lety. Děti žijí v zahraničí, občas mi pošlou pohled nebo fotku přes e-mai
6 minut čtení
Když jsem byla mladší, měla jsem spoustu představ o tom, jak by měl život mých dětí vypadat. Jenže vize se naprosto rozešly s realitou. Možná až příliš jsem měla na srdci dobro pro své děti. Někdo by řekl, že jsem si myslela, že když jsem je přivedla na svět, kojila je, vodila do školy, tak tím získávám i právo určovat, s kým budou žít. Nebo spíš s kým žít nemají. Tak to není. Pokud vycítíte, ž
2 minuty čtení
V posledních letech si čím dál častěji vybavuji dům na kraji vesnice, kde jsem vyrůstala. Mohu jen vzpomínat. Nebyl nijak výjimečný. Malý, kamenný domek s oprýskanou omítkou a střechou, kam pořád někde zatékalo. Ale v mém srdci je to místo, které mě naučilo milovat obyčejné věci. Dny dětství pod ořešákem Na zahradě stál veliký ořešák. Pod jeho korunou jsme si s kamarády stavěli bunkry z d
3 minuty čtení
Byli pro mě rytířové. Starší bráchové, kteří se o mě starali jako o princeznu. Ta pohádka však brzy skončila. Nebyla jsem jejich otravná ségra, hráli si se mnou a hýčkali mne. Všichni jsme mezi sebou měli velké pouto. Jenže pak… Byla jsem malá holčička, když jsem přišla o svého prvního bratra Pavla. Bylo mi deset let, když se to stalo. Ten den se mi navždy vypálil do paměti, jako by to bylo vče
5 minut čtení
Tíží mě šrám. Bolest z mateřské lásky. Té, kterou jsem od mámy nedostala, i mojí, kterou jsem nebyla schopná V srdci cítím těžkost, kterou nosím celý život. Byla jsem adoptovaná. Moji rodiče nebyli moji. Žila jsem ale roky ve sladké nevědomosti, měla jsem díky tomu šťastné dětství. Normální období mého života. Ale pak… I když mi má náhradní rodina dala střechu nad hlavou, teplo a péči, některé
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Luminox rozšiřuje sérii RECON s novými 8830 NAV SPEC
iluxus.cz
Luminox rozšiřuje sérii RECON s novými 8830 NAV SPEC
Společnost Luminox, švýcarská značka hodinek, které důvěřují příslušníci Navy SEALs, záchranáři a elitní dobrodruzi po celém světě, s hrdostí představuje další evoluci hodinek připravených pro mise: ř
Zapečená cuketa se slaninou
tisicereceptu.cz
Zapečená cuketa se slaninou
Můžete vynechat slaninu, čímž z tohoto pokrmu uděláte i skvělé jídlo pro vegetariány. Suroviny 2 menší cukety 100 g anglické slaniny 50 g tvrdého sýra sůl šlehačka prolisovaný česnek a byli
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Abysál: Zóna, kde žijí monstra? Co se skrývá v nejtemnějších hlubinách oceánu?
enigmaplus.cz
Abysál: Zóna, kde žijí monstra? Co se skrývá v nejtemnějších hlubinách oceánu?
Chapadla, ostré zuby či démonické ryby bez tváře. Hlubomořská zóna Abysál je jedno z nejtemnějších míst na naši Zemi. Sluneční světlo sem neproniká a tak zde život probíhá ve věčné temnotě. Mohou se v
Baroni omezili práva nehodného krále
historyplus.cz
Baroni omezili práva nehodného krále
Král se tváří vznešeně, ale potají skřípe zuby. Historický dokument, jehož platnost právě stvrzuje přiložením své pečeti, mu nadiktovali vzbouřenci z řad vysoké šlechty, kteří o pár dní dříve obsadili Londýn. Anglie v roce 1199 truchlí i oslavuje současně. Tento svět právě opustil chrabrý král Richard Lví srdce (*1157), ale země vzápětí získává nového panovníka. Stává se
Experiment Tuskegee: Ve jménu vědy nemáte nárok na penicilin!
21stoleti.cz
Experiment Tuskegee: Ve jménu vědy nemáte nárok na penicilin!
Odstartovalo to v roce 1932 a trvalo další čtyři dekády. Americká Veřejná zdravotní služba (PHS) realizovala projekt zaměřený na studium syfilidy u Afroameričanů. Ty pak nechala desítky let trpět, aby
Konečně už nemusím tak zoufale šetřit
skutecnepribehy.cz
Konečně už nemusím tak zoufale šetřit
Důchod, který jsem pobírala, nebyla žádná sláva. Zoufale jsem si hledala brigádu nebo jiný zdroj příjmu. Až si mě našla skvělá práce sama. Na ten nápad mě přivedla bývalá kolegyně Jarka. Prý si našla senzační brigádu. „Přes noc doplňuji zboží v nákupním centru a mám za to spoustu peněz. No věřila bys tomu?“ vysvětlovala mi nadšeně. Brada
Svrab je zase mezi námi
nejsemsama.cz
Svrab je zase mezi námi
Svědění, vyrážka, bezesné noci a nejasná diagnóza. Možná se nejedná o alergii, ale o svrab. Šíří se mezi námi takřka raketovou rychlostí. Co s ním? Je to kožní onemocnění, které je aktuálně na velkém vzestupu. Jak svrab vypadá, proč se tak rychle šíří, jak se chránit a co na něj skutečně zabírá? Proč se svrab vrací? Možná jste o něm slyšela z vyprávění
Šokující zpověď Keanu Reevese: Slavný herec prý viděl duchy!
epochalnisvet.cz
Šokující zpověď Keanu Reevese: Slavný herec prý viděl duchy!
Herec se svým kamarádem zastaví stopařce. Je to mladá dívka, co se prý potřebuje dostat domů. Jenže, když se auto přiblíží až k mostu, který vede do města, děvče zmizí, jako kdyby tu ani nikdy nebylo. Šlo snad u nějaký přelud, nebo třeba ducha, který věčně bloudí krajinou?   Když je hollywoodskému herci Keanu Reevesovi
LITOMĚŘICKÉ VINOBRANÍ 2025.
epochanacestach.cz
LITOMĚŘICKÉ VINOBRANÍ 2025.
Jedná se o jednu z největších a nejoblíbenějších akcí ve městě. Slavnost sklizně vinné révy je spojena s kulturním programem, hudebními vystoupeními, degustacemi vína, burčáku a dalších pochutin. Kulturní program bude probíhat opět na několika scénách – Mírové náměstí, historická scéna, divadelní nádvoří, hradní nádvoří, Tržnice Felixe Holzmanna, Dominikánské náměstí a klub Baronka. http://mkz-ltm.cz/mimoobjekty/program/vinobrani-2025-6126.html
Mužům umí Švandová stále poplést hlavy
nasehvezdy.cz
Mužům umí Švandová stále poplést hlavy
Internet a sociální sítě se pro herečku Janu Švandovou (78) stávají novou zábavou a herečka přiznala, že se do jejich objevování vrhá s nadšením. Sleduje, co se kolem děje, a přiznává, že si užívá
Abeceda českých vynálezů, které změnily svět
epochaplus.cz
Abeceda českých vynálezů, které změnily svět
Chytré české mozky daly světu už obrovské množství významných objevů, od těch notoricky známých, starých i stovky let, až po ty nové, o kterých jste možná ještě neslyšeli. Všechny vyjmenovat nedokážeme, ale provedeme vás abecedou těch, které zanechaly nesmazatelnou stopu. Lodě jezdí rychleji, rány se lépe hojí, fotografie už nejsou černobílé a táborníkům neteče do