Domů     Sebevražda pro mě byla vysvobozením
Sebevražda pro mě byla vysvobozením
7 minut čtení

Dostala jsem se do situace, kdy mě přestal bavit svět. A navíc jsem věřila, že mi všichni jen lžou.

Když pozoruji slunce, měsíc či hvězdnou oblohu, často si uvědomím, že už pro mě dnes svítit neměly. Je tomu víc jak pět let, co jsem se rozhodla zemřít. Důvody byly prozaické. Byla jsem přesvědčená, že umírám na rakovinu.

Smrti se nebojím, ale bolesti strašně.

A rakovina je přece ta nejhroznější způsob odchodu ze světa, který přichází až dlouho poté, co vám tělo rozežere nádory a mysl zdeformuje takovým utrpením, že se budete na svůj konec těšit jako na to nejsladší vysvobození. Aspoň tak si to já představuju.

A tak jsem se chtěla vysvobodit sama, dřív než přijde konečné stádium, kdy už na to nebudu mít sílu.

Začalo to nemocí

Tehdy jsem onemocněla a musela na poměrně těžkou gynekologickou operaci. Moje problémy spočívaly v uvolněné děloze a několika dalších komplikací, ovšem nález, který by potvrdil karcinom neexistoval.

Stejně jsem ale byla dost vyděšená, prostě jsem se bála toho, co najdou až se do mě podívají trochu blíž. Lékaři i sestry byli strašně nepříjemní.

Když jsem se ptala na podrobnosti, usadili mě vždy chladnou větou o tom, že nemají čas a já se vařila ve vlastní šťávě.

Na den operace nezapomenu. Ráno mě sestra seřvala jako malou holku, za to, že se bojím a jestli chci, zavolá prý psychiatra. Pak mi píchla uklidňující injekci a v mrákotách mě odvezla na sál.

Operace trvala čtyři hodiny a když jsem se probrala, dlouho se na pokoji nikdo neobjevil. Druhý den mi lékař vysvětlil, že je všechno v pořádku a maximálně do tří měsíců jsem kompletně zahojená a bez potíží. V nemocnici si mě nechali ještě několik dní a pak mě poslali domů.

Operace se nepovedla

Bylo mi hrozně. Nemohla jsem bolestí spát, sedět a ani pořádně chodit. Dcera mi koupila ve zdravotních pomůckách nafukovací kruh, který mi měl při sezení trochu ulevit, ale moc nepomohl. Brala jsem léky a rostlo ve mě podezření, že mě ve špitále podvedli.

Prostě mi tu rakovinu našli, ale rozhodli se, že se na mě vykašlou, nic mi neřeknou a nechají mě umřít. Je mi třiašedesát, na co by do staré báby vráželi peníze pojišťovny. To raději utratí za mladší pacienty.

Moje podezření se pomalu měnilo v jistotu poté, co uplynuly ne tři měsíce, ale půl roku a já trpěla bolestmi stále. Doktoři se ale se mnou odmítli bavit a posílali mě na psychiatrii.

Manžel a dcera mi taky nechtěli naslouchat a za zády se mi posmívali, že jsem hysterka a vymýšlím si nesmysly. Nahlas nic neřekli, ale já jim viděla až do žaludku.

Proto jsem se úplně uzavřela do sebe a přestala komunikovat. Trápila jsem se ležíc ve svém pokoji dnem i nocí. Často jsem proplakala celé hodiny a představovala si to utrpení, které nastane možná už zítra.

Ty poryvy nesnesitelných bolestí, jejíž předzvěst jsem už pociťovala teď. Připadala jsem si jako mučedník na kříži a modlila se k bohu, abych do rána umřela. Ani ten mě ale nevyslyšel, a tak jsem se rozhodla vzít svůj osud pevně do rukou.

Plány na smrt

Všechno jsem si pečlivě naplánovala. Koupím si provaz a oběsím se na stromě. Před tím zapiju láhví kořalky plato prášků na spaní a smrt si tak posychruju. A navíc nebudu vnímat ani strach ani nic jiného. Hlavně musím všechno zařídit nenápadně.

Provaz jsem schovala pod matraci, flašku vodky do skříně mezi svetry a prášků na spaní jsem měla dost zcela oficiálně. Při procházce se psem jsem si vybrala i vhodný strom.

Byl na odlehlém místě, ve svahu a pod ním se válela kupa roští a kamení, takže byly jeho větve dostupné. Stačí na ten marast vylézt, přehodit provaz a pak ho jen odkopnout…

Když teď na to vzpomínám, rozhodnutím, že se zabiju, se mi hodně ulevilo. Trápení a strach už jsem vnímala jako časově ohraničené, tudíž jsem se mohla těšit, že se jich zbavím. Nejhorší pro mě bylo to nekonečno zoufalých dní přede mnou.

To, že jsem nedohlédla konce bolestí a utrpení. A v neposlední řadě i neschopnost se tomu postavit. Jak bych se mohla vzepřít rakovině? Vždyť je to předem prohrané!

Poslední den v životě

V den D jsem si kolem pasu omotala provaz a schovala ho pod bundu. Do kapsy nasypala hrst prášků a do druhé zasunula láhev kořalky. Byla jsem jako omámená. Šla jsem na smrt a naposled pozorovala mraky nad hlavou. Ne, nedojímalo mě to.

Byla jsem skálopevně rozhodnutá a psychicky vlastně už víc na druhém břehu než v pozemském životě. Těšila jsem se, že se brzy potkám se svou maminkou a tátou. Už tam na mě určitě čekají.

Udělala jsem však zásadní chybu. Když jsem přišla ke stromu, odmotala jsem provaz a rozhodla se, že nejdřív zapiju prášky na spaní. Než začnou spolu s alkoholem působit, chvíli to potrvá a já zatím upevním smyčku.

Bez zaváhání jsem si je nasypala do krku a na ex vypila dobrou půlku flašky. Vzala jsem lano a začala šplhat po hromadě roští, abych si připravila oprátku. Za pár minut se se mnou ale začal svět točit, bylo to o daleko dřív, než jsem čekala.

Oprátka už ale visela, stačilo provlíknout hlavu a skočit. V poslední chvíli jsem ještě chtěla dopít zbytek vodky, ale láhev mi spadla a rozbila se. To jsem už ale neřešila, protože jsem začala ztrácet pojem o realitě.

Všechno jsem vnímala jako ze snu, obrazy se podivně a nesouvisle míhaly… Hop. A víc si už nepamatuju.

Konec nadějím

A pak jsem se probrala. Ležela jsem pod stromem s provazem na krku a přes nohy mě tížila zlomená větev, která se mojí vahou utrhla. Venku se začalo stmívat a já si vůbec nedokázala uvědomit, co tam dělám, kdo jsem a proč ležím na zemi.

Vůbec jsem si nevěděla rady, a tak jsem se zvedla, sundala si provaz z krku a potácela se cestou nevěda kam. Pomalu se mi vracela paměť a já si matně uvědomovala, že tady někde bydlím, ale nevím, jak se domů dostat.

Začala jsem brečet a jak jsem ještě byla pod vlivem drog, tak i padat a otloukat se o stromy a zeď, která vedla podél lesoparku. Naštěstí mě potkali nějací lidé, kteří mě podle mých zmatených instrukcí odvedli před náš dům a zazvonili na manžela.

Ten už mě několik hodin hledal a když spatři, v jakém jsem stavu, hned zavolal sanitku.

Nakonec jsem se tedy přece jen do blázince dostala. Zavřeli mě na tři měsíce a bylo to tam tak otřesné, že nebýt prášků, které tam do mě cpali, tak bych utekla. Rodina se ale konečně chytla za nos a začala mě brát vážně.

Denně za mnou docházel jak manžel, tak dcera. Když mě poprvé uviděla, padli jsme si do náruče a obě brečely jako plačky na pohřbu. Já jsem byla strašně potlučená, obličej od větví do krve rozškrábaný a kolem krku mohutnou striangulační rýhu od provazu.

Drželi jsme se pak za ruce a šli na procházku po areálu a mnoho hodin si povídali. Poprvé po mnoha letech.

Svět znovu zalilo slunce

Po propuštění mi lékaři vystavili písemné dobrozdání o tom, že v žádném případě netrpím rakovinou a já jim konečně uvěřila. Když si na to dnes vzpomenu, jsem vděčná, že mě cosi ochránilo a já při páchání sebevraždy udělala tolik chyb, že se mi nepovedla.

Situace v rodině se natolik změnila, že dnes jezdíme společně I na dovolenou a jsme rádi, že se máme. To si totiž člověk často uvědomí až poté, co o někoho přijde.

Věra M. (67), Kroměříž

Související články
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Sloužil vyšebrodský klášter gestapu jako skrýš?
historyplus.cz
Sloužil vyšebrodský klášter gestapu jako skrýš?
Některé nakoupí, většinu však nakrade. Hitler za druhé světové války shromáždí nespočet uměleckých pokladů. Plánuje, že je vystaví v rakouském Linci, z něhož chce udělat hlavní umělecké město Evropy. Než se tak stane, mnoho vzácných děl uschová v jižních Čechách.   Rožmberský vládce Vok I. (†1262) roku 1259 zakládá ve Vyšším Brodě klášter, do kterého pozve cisterciáky z rakouského
Marta Dancingerová a Ladislav Hampl svou vzájemnou lásku neskrývají
nasehvezdy.cz
Marta Dancingerová a Ladislav Hampl svou vzájemnou lásku neskrývají
Hvězda Kriminálky Anděl Marta Dancingerová (34) už svou novou lásku rozhodně neskrývá. Herečka, kterou si diváci oblíbili mimo jiné i ve Zlaté labuti a taneční soutěži StarDance, tvoří už několik m
Je čas zabezpečit chalupu
panidomu.cz
Je čas zabezpečit chalupu
Řada z nás své chaty a chalupy opouští s prvními sychravými dny, ti nejodolnější s koncem roku. Nějaký čas sem nepojedeme. Jak si při loučení se sousedy říkáme, uvidíme se, až přiletí špačci. Jenže to znamená, že naše opečovávaná hnízdečka zůstávají pár měsíců bez dozoru. A to je příležitost pro nevítané návštěvníky. Pryč s lákadly Zkušení
Rostliny jako strážci domova
nejsemsama.cz
Rostliny jako strážci domova
Nejsou jen krásnou zelenou dekorací. Jsou to vlastně malé magické bytosti s jemnými vibracemi, které dokážou přitahovat radost a klid. Pěstování květin není jen o pouhém zalévání a utírání prachu z listů. Je to tichý, neobyčejně hluboký rituál propojení s přírodou přímo uprostřed vašeho obývacího pokoje. Rostliny nasávají těžkou energii, čistí vzduch od škodlivin, ale především vyzařují harmonii, která