Tolik jsem se chtěla vdávat! Jenže v den, kdy jsem měla být požádána o ruku, se stalo něco nečekaného.

Připadala jsem si stará jako dějepis. V to léto, o kterém chci vyprávět, jsem měla obrovský světobol. Byla jsem stárnoucí slečna učitelka, opuštěná jako hájovna v lese. Hned to vysvětlím, možná vás pak zamrazí.

Bylo mi třicet osm a rozešel se se mnou partner po desetileté známosti. Přesně v době, kdy jsem čekala, že mě už konečně požádá o ruku! Jistě chápete, že na miminko jsem měla nejvyšší čas.

No a můj dlouholetý přítel mě pozval do restaurace s tím, že mi chce něco říct. Čekala jsem pokleknutí, prstýnek, kytici růží a číšníka scházejícího ze schodů s dortem plným planoucích svíček, jak spolu s ostatním personálem srdceryvně zpívá:

„Hodně štěstí, zdravííí…“ Dočkala jsem se partnerova rudého, zpoceného obličeje. Díval se do stolu a drmolil, že někoho potkal. Nejdřív jsem to považovala za vtip! Myslela jsem, že se tomu zasmějeme a on pak vytáhne krabičku s prstýnkem.

Ale hodil na stůl peníze za lahev vína, kterou před chvilkou přinesl číšník, a utekl.

Mokré oči

Zdá se mi to? Nezdá? Zírala jsem za ním jako opařená. Teprve teď jsem začala chápat význam slov, která tu zazněla. Znají se dlouho. Budou se brát! Jak ji může znát dlouho, když žil se mnou? Žil s námi oběma?

Opravdu jsem místo žádosti o ruku dostala takzvané kopačky? Automaticky jsem do sebe obrátila dvě deci vína a nalila do sklenice další dávku.

Věděla jsem, že mám mokré oči, ale že pláču jako na pohřbu, to jsem pochopila až z pohledu číšníka, který měl na starosti náš stůl. Díval se na mě opravdu starostlivě. Hodila jsem do sebe druhou sklenku. Číšník řekl:

„Můžu vám nějak pomoci?“ Matně si vzpomínám, že jsem odvětila: „Mně už nikdo nepomůže,“ položila si hlavu na stůl a otřásala se záchvaty pláče.

Obsluhující mi postupně přinesl sklenici vody, balíček papírových kapesníků a kus čokoládového dortu – na účet podniku.

Moc hodný pán

Když v restauraci zavírali, byla jsem opilá. Číšník přinesl další balíček kapesníků a mluvil na mě. Když větu opakoval počtvrté, pochopila jsem, že se ptá, kde bydlím. Po několika nezdařených pokusech jsem mu to sdělila tak, že to snad uslyšel a pochopil.

Vedl mě ke svému autu, dopravil na udanou adresu a ještě mě doprovodil až ke dveřím bytu. Musel i odemknout. Pak už jsem se svalila na podlahu chodbičky, kde jsem tvrdě spala až do rána. Ani nevím, zda jsem dokázala poděkovat.

Dopoledne, když už jsem dokázala trochu myslet, mě napadlo, že ten číšník byl vlastně hrozně hodný. Ostatně dokazuje mi to už řadu let. Stará se o mě tak dojemně jako v první den našeho seznámení.

Ivana C. (51), okolí Kroměříže