Před několika lety jsem navštívila svoji rodnou vesnici a zašla na hřbitov, abych položila na babiččin hrob květiny a zapálila svíčku za její duši.
Moje milovaná babička Naďa zemřela, když mi byly čtyři roky. Maminka se s otcem rozvedla a my se odstěhovaly daleko z tatínkova kraje. Pak už jsme tam nejezdily. Vyrůstala jsem v naprostém odtržení od příbuzných. Ale jak se často stává, dcery bývají po otci, a ještě více podědí po babičce, jeho matce. A tak jsem se v dospělosti rozhodla zakázané ovoce poznat.
Vzpomínky
Nebyl nikdo, kdo by mi v tom zabránil. Jako dospělá a svéprávná žena jsem nasedla do auta a s dušičkovým věncem vyrazila na hřbitov. Vesničku jsem si pamatovala zkresleně, jak to u malých dětí bývá. Překvapilo mě, jak velká se mi ve vzpomínkách zdála náves, která byla ve skutečnosti neuvěřitelně malá. Hřbitov tam byl jediný, tak jsem nemohla zabloudit.
Seznámení
Zaparkovala jsem na parkovišti a prošla bránou na hřbitov. Procházela jsem jím a hledala na náhrobcích to správné jméno, až jsem ho konečně našla. Položila jsem věnec na hrob a zapálila svíčku. S lehkou nostalgií jsem se zamyslela. „Máš oči našeho rodu!“ vytrhl mě z rozjímání čísi hlas. Přede mnou stála stařenka a dívala se mi upřeně do očí. „Ty musíš být dcera mého synovce! Měl dítě, které rozvodem ztratil.“ A tak jsem poznala sestru své babičky…
Přenocování
Radost z toho byla tak veliká, že si ji prateta nemohla nechat pro sebe. Vzala mě za ruku a vedla mě k nejbližšímu domku. A pak k dalšímu. Všude mě s nadšením vítali. Skutečnost, že bych sedla do auta a odjela, nepřipadala v úvahu. Nalezená rodina rozhodla. Přespím u sestřenice.
Noční návštěva
Lidé na vesnici vstávají brzy, a tak se dlouhé ponocování nekonalo. Před půlnocí jsem ulehla a pod vlivem nevšedních zážitků rychle usnula. Protože mám lehký spánek, probudil mě dotyk na vlasech. Kdosi se nade mnou skláněl. V domnění, že to je prateta, jsem neuváženě nabídla, že si může lehnout ke mně, což postava ženy ochotně udělala. Objala mě a já se přitulila. Položila jsem si hlavu na její hruď.
Silný stisk
Už jsem téměř usínala, když jsem si s hrůzou uvědomila, že neslyším tlukot srdce. A vlastně ani dech. Zvedla jsem hlavu a zděsila se. Vedle mě ležela jiná stařena. Obličej bílý jako křída a temné kruhy pod očima. Pokusila jsem se od ní odtáhnout, ona si mě ale přitiskla k sobě ještě víc. Zavřela jsem oči a v duchu se začala modlit. Žena se po chvíli slitovala, stisk povolil, vyskočila z postele a odkráčela. Do rána jsem přemýšlela, jestli to byla skutečnost nebo sen. Druhý den jsem odjela. Za několik dní jsem ale zjistila, že mám na rameni modřinu, která bolela a nehojila se. Podezřele připomínala otisk prstů.
Pavlína S. (56), Třinec
