Dlouhé tři roky odloučení nás přesvědčily o tom, že naše láska je opravdu silná a nezničitelná.

V životě jsem si prošla mnoha těžkými situacemi. Původně jsem pracovala jako pokojská a uklízečka v jednom malém hotýlku. V té době jsem se seznámila s Jindřichem, který tam pracoval jako kuchař, a zamilovali jsme se.

I když jsme neměli ani byt – bydleli jsme v hotelové ubytovně – vzali jsme se a byli šťastní. Byly to krásné roky.

Osud byl proti nám

Pak ale hotýlek koupil nový majitel a rozhodl se ho zavřít. Všichni jsme dostali výpovědi a museli si hledat novou práci. Manžel problém neměl, vzali ho v jiném hotelu skoro hned, ale já, bez kvalifikace, hledala dlouho.

Nakonec jsem sehnala místo jako brigádnice v obchodním řetězci, ale bylo to daleko. Bydlela jsem po ubytovnách, protože mě každou chvíli posílali na různé prodejny.

Navíc nikdo neřešil, kdo s kým bydlí na pokoji, většinou jsem se dostala k nějakým mladým děvčatům. Ta se chtěla po večerech hlavně bavit, zatímco já byla unavená a toužila jsem po klidu. V té době mi bylo už padesát.

Nejhorší na tom ale bylo to odloučení od manžela. Sice jsme si psali, ale strašně se mi po něm stýskalo a často jsem večer brečela do polštáře.

Bylo to stále horší

Nakonec jsem si našla podnájem. Začala jsem bydlet u staršího muže, který potřeboval vypomoci s nájmem. Jenže on si na mě záhy začal dělat nároky. Pořád se mě vyptával, kam jdu, kde jsem byla a s kým, a dělal mi úplné žárlivé scény.

Přitom věděl, že jsem vdaná. Nedalo se to vydržet. Byla jsem už úplně zoufalá, manželovi jsem se tohle ale bála napsat. Nechtěla jsem mu přidělávat starosti.

Štěstí se na nás nakonec usmálo

Po pár měsících za mnou manžel zase přijel. Sešli jsme se v kavárně a já se mu s pláčem svěřila. Vzal mě za ruku a řekl, že už plakat nemusím.

Za ty tři roky, co jme bydleli každý jinde, se mu podařilo našetřit dost peněz a sehnal malý byteček ve městě, kde teď pracuje. A můžu s ním odjet hned. V tu chvíli jsem se znovu rozplakala, tentokrát štěstím.

Když jsem se vrátila, uhodil na mě domácí jako obvykle, kde jsem byla, že tohle mi trpět nebude, jednou u něj bydlím a musím dodržovat jeho pravidla.

Naše manželství je pevné

V tu chvíli se ve mně všechno vzbouřilo. Ve svém věku nemám zapotřebí, aby se mnou takhle někdo jednal. Beze slova jsem odešla do pokojíku, sbalila si věci a práskla dveřmi. Nevzmohl se ani na slovo.

Pak jsem mu poštou poslala peníze za nájem do konce měsíce a výpověď. To byla úleva! Ale nejkrásnější bylo, že ta léta odloučení naše manželství jen upevnila. S mužem jsme už přes čtyřicet let a stále si báječně rozumíme.

Zuzana L. (63), Olomouc