Občas poslouchám některé své přítelkyně, které jsou celkem úspěšné v práci, ale jinak žijí, jak se dnes říká, single. Je to údajně proto, že prý dosud ještě stále nenašly toho pravého.

Upřímně, nerozumím jim a nechápu je. Co to je „ten pravý“? Takhle to přece v běžném životě vůbec nechodí! Každý z nás jsme přece nějaká určitá osobnost a každý z nás jsme svým způsobem nějak „ujetý“. A každý ujíždíme na něco jiného.

Hlavní je, podle mě, najít nejprve chybu v sobě a zvolit při hledání potenciálního partnera takovou taktiku, abych jeho případnou odlišnost strávila nebo se s ní alespoň nějak vyrovnala.

A ne hned unáhleně prásknout dveřmi, jak mi to líčila moje kamarádka Jana, když prohlásila: „Já vždycky, když narazím na divného týpka, tak balím. A poslední dobou se mi to děje docela běžně. No vezmi si to, jeden se bál bouřky, fakt. Chlap, a bál se bouřky.

Druhý chtěl pořád jenom chodit do japonské restaurace na sushi. Další se mi zase pořád chlubil fotkami svého super auta. No, nekopla bys je všechny?“

Měla jsem na věc jiný názor

Já k jejímu překvapení a nepochopení jsem ale odpověděla: „Víš, Jano, já bych to tak hned neviděla. Chce na sushi? Fajn. Jeho věc. Platí to. A že holduje autu? Budiž. Třeba ho právě koupil a chce tě v něm svézt. A že se bojí bouřky? No bože, já taky.

Já bych to hned neviděla jako nějakou katastrofu. Život je dobrý, když je rozmanitý. A právě v té rozmanitosti to je. Přece nechceš pořád jenom někoho předělávat! Ty sama se přece taky nedáš předělat, tak co bys chtěla.

Každý máme své zájmy a každému se líbí něco jiného. Proto snad chodí lidi spolu, aby se postupně poznali, aby poznali ty své rozdílné stránky, a našli i ty shodné. A případně objevili i ty stinné, které toho druhého nějak poznamenaly.

Jano, mysli, přece nemusíš mít za každou cenu chlapa, co má všechno. Auto, chalupu, psa, práci, skvělou postavu. O tom přece vůbec společný život není. To nehraje žádnou roli.

A pokud se ti zdá, že se až moc chlubí, stačí ho přeci postupně umírňovat, nepřidávat se k tomu jeho nadšení a dostrkat ho na cestu, kterou ty považuješ za normálnější. Teprve, když to snad nepůjde, pak ho, jak říkáš, kopnout. Ale na to je vždycky čas.

Nemyslíš? S tím už se prostě budeš muset smířit. Jestli ovšem nechceš zůstat až do smrti úplně sama.“

Kamarádka si postavila hlavu

Byla to ode mě dlouhá, rozhořčená a poctivá řeč. Jana ale jen rozpačitě kroutila hlavou a nakonec mi řekla: „Jasně, Simčo, dá se to tak asi brát, ale bojím se, že tomu tvému pojetí jaksi nerozumím. To je tvůj názor. Ale já nejsem ty, já jsem krapet jiná.

Já se prostě nedokážu nikomu přizpůsobit. A nemám ani ráda nějaké podivné povahy, jako že je třeba přehnaně urážlivý, nebo aby se na mě přespříliš upínal, nebo má v hlavě jenom fotbal.

Možná máš pravdu, že mám smůlu a budu do smrti single, ale než tohle, tak to fakt budu radši sama.“

Na řeči jsem nedala

Zkrátka a dobře nemohla jsem jí to vymluvit ani náhodou, až jsem to vzdala. Řekla jsem si, že je to její věc, jaký chce mít osud. Mně ale její názor nesedí. Já tvrdím, že člověk nikdy nemůže mít úplně všechno, a že není vůbec dobré na tom trvat. To je podle mě tak akorát jistá cesta do blázince.

Já sama jsem si například vzala Radka, i když se mi ze začátku vůbec nezdál. Vypadalo to, že je šílený pedant, že chodí s vdanými paničkami.

Tvrdili o něm, že když má rande s holkou, kouká na hodinky a po předem stanovené době se s ní zničehonic rozloučí, protože mu uběhl čas vymezený na to rande. Jenže, to, co se o něm povídalo, a co se i na první pohled zdálo, nemusela být pravda.

Uvidíme, řekla jsem si, a souhlasila s jeho návrhem, že spolu začneme chodit. A světe, zboř se, postupně jsem zjišťovala, že tenhle Radek vůbec není tak k smíchu, jak se zdál.

Poznala jsem jeho pravé já

Pověsti, co o něm kdoví proč kolovaly, nebyly nikdy úplně pravdivé. Prostě, i když ho v práci všichni považovali za prosťáčka, ukázalo se, že je to velice sečtělý kluk, dokonce poněkud víc, než je obvyklé.

Byl plachý, vedl boj se svojí neskutečně úděsnou matkou, která mu pořád do všeho mluvila a zasahovala v jeho neprospěch, takže měl své limity. Nebylo divu, že se chtěl od ní odtrhnout.

Jak se ukázalo, hodlal hlavně začít úplně jinak, než na co byl nechtěně zvyklý. Časem mi také všechny pověsti vysvětlil. A dneska? Jsme spolu spokojeně už dvacátý rok. Postupně jsme se dokonale sladili.

Je to hlavně o kompromisech

Být ale maximalistka jako Jana, nikdy bychom se dohromady nedali. No není to hloupost? Jasně, že to vždy nebylo jen slunečné. Byly i nějaké ty úlety, ale copak je to možné bez nich?

Hlavně, že jsme se nakonec zase poměrně rychle oba vrátili na tu naši jednu cestu, a tou se vláčíme dál. Pokud jsou oba rozumní, tolerantní a raději diskutují, než bouchají dveřmi, tak se všechny ostré rozdíly časem omelou.

Simona H. (47), severní Morava