Na rozdíl od toho, co se o ženách říká, jsem si vždycky zakládala na dochvilnosti. Na svoji vlastní svatbu jsem ale kvůli banální chybě málem nedorazila!

Stalo se to už před třiceti lety, ale dodnes mám svůj svatební den před sebou. Dnes se tím vším už hlavně dobře bavím a dávám tu historku k lepšímu, tenkrát mi ovšem moc do smíchu nebylo.

Od chvíle, kdy jsme s Františkem začali mluvit o tom, že se vezmeme, mi bylo jasné, kdy se tak stane. Moje maminka i babička se vdávaly šestadvacátého března a já jsem si už od mládí plánovala, že je v tomhle směru budu následovat.

Toužila jsem svého nastávajícího vytrestat

Netušila jsem v tu chvíli, jaké úskalí v sobě tohle datum skrývá. Na Františkovi se mi líbila spousta věcí a pár mi jich také vadilo. V první řadě to byla jeho nedochvilnost.

Je to vlastnost, která se většinou přičítá nám, ženám, ale v našem případě to bylo naopak. Já jsem byla vždycky ta pečlivá, která se někam dostaví s předstihem, zatímco on byl zvyklý všechno stíhat na poslední chvíli.

Také jsme si kvůli tomu už párkrát vjeli do vlasů. Měla jsem proto v plánu ho trochu „vytrestat“ a před obřadem ponechat v nejistotě. Chtěla jsem se dostavit nějaký čas poté, co jsem slíbila.

Na jednu věc jsme všichni zapomněli

Dvacátý šestý březen roku 1984 připadl na pondělí. Moji rodiče byli rozvedení a s otcem jsem nemluvila. I když jsem ho pozvala na svatbu, věděla jsem, že by nepřijel. Maminka bydlela poměrně daleko, ale slíbila, že se dostaví.

Já jsem neděli před svatbou trávila u své kamarádky na venkově. Odtud jsem se měla v pondělí ráno přesunout do města, kde jsme měli mít svatbu. Bylo to trochu dál, ale manžel kamarádky měl auto.

Propočítala jsem si vše tak, abych Františka náležitě napnula, ale nepřijela úplně pět minut před svatbou.

Zapomněla jsem ovšem na jednu důležitou věc, stejně jako na ni zapomněli kamarádka a její muž. V noci na neděli se měnil letní čas. Nikdo z nás to nepostřehl a nepřidal hodinu napřed.

Televizi ani rádio jsme si v rámci oslav loučení se svobodou nepouštěli, mobily tehdy samozřejmě ještě nebyly. Uvědomili jsme si to až poté, co listonoška doručila noviny a tam to bylo napsané!

Svatební ráno se změnilo v honičku

Předsvatební pohoda se změnila v dramatický závod. Pokud jsem měla v plánu přijet na poslední chvíli, tak teď to vypadalo, že svatbu vůbec nestihnu. V tom zmatku přišly další komplikace.

Nejdřív jsem se vracela pro občanský průkaz, který jsem u kamarádky zapomněla spolu s kabelkou. To jsem zjistila naštěstí po minutě jízdy. Potom jsme píchli. Myslím, že nikdy předtím a nikdy potom nevyměňoval kamarádčin manžel kolo tak rychle.

Problémy neustaly ani ve chvíli, kdy jsme krátce před plánovaným obřadem dorazili na radnici. František totiž, plný starostí, vyslal svého kamaráda, aby po mě pátral. A ten kamarád měl být jeho svědkem.

Nakonec jsme ovšem měli alespoň v něčem štěstí – protože po nás neměla následovat další svatba, dal se obřad posunout. S půlhodinovým zpožděním jsme se tedy vzali.

Vydrželo nám to dodnes, jen při každé změně času mi František s úsměvem připomene, abych nezapomněla přetočit hodiny.

Jana (50), Sokolov