Před rokem měl můj muž vážný úraz. Přežil, ale bohužel už nebude chodit. Byla to pro nás rána, ale věřila jsem, že se s tím dokážeme poprat. Manžel chce však rozvod.
Manžela jsem poznala před dvaceti lety na firemním školení. Zamilovala jsem se do něj prakticky okamžitě. Byl vysoký, tmavovlasý, hned mi padl do oka. Měl veselé jiskrné oči a v nich plamínky. A já se mu taky líbila.
Hned během prvních dní jsem ale zjistila, že to nejúžasnější na něm není jeho vzhled, ale povaha a charakter. Říkala jsem si – žena, která ho dostane, bude šťastná!
Vzali jsme se a založili rodinu
O rodině jsem zdaleka neuvažovala, ale když jsem viděla, jak se chová, zatoužila jsem mít děti jednou s ním. Petr si mě po celou dobu školení příliš nevšímal, alespoň ne tak, jak bych si přála. Bavili jsme se sice spolu, ale pouze v kamarádské rovině.
Říkala jsem si, že se mi jeho nadějné pohledy při prvním setkání nejspíš jen zdály. Když jsme se na konci týdne rozcházeli, byla jsem docela zklamaná. Vše se ale změnilo o pár měsíců později, kdy se konalo školení znovu.
Jednou večer jsme se potkali v restauraci a tam konečně i z jeho strany přeskočila jiskra a začali jsme spolu chodit. Po třech letech jsme se vzali. Nějakou dobu jsme žili v pronájmu a později jsme si pořídili vlastní byt. Narodily se nám dvě děti – dcera Adélka a syn Patrik.
S tchyní jsme si moc nerozuměly
Petr, můj muž, je jedináček a v počátcích našeho vztahu to bylo dost znát. Jeho rodiče se v něm vidí, hlavně matka. Opravdu dost nelibě nesla, že má její synáček vážnou známost. Občas mi dala nepokrytě najevo, že pro něj nejsem dost dobrá.
Nevím, koho si vedle něj představovala, spíš asi nikoho. Možná doufala, že Petr zůstane pořád s nimi doma. Petrův táta je tak trochu pod pantoflem, ale na rozdíl od mámy mě celkem brzy přijal do rodiny.
Našemu vztahu fandil a myslím, že si říkal, že by neuškodilo, kdyby už syn konečně vypadl z domova. Nakonec jsme si s tchyni na sebe časem zvykly. Ona pochopila, že nemá cenu mě ignorovat, viděla, že se máme s Petrem rádi a že nám to klape.
Dalo by se říci, že když se narodila dcera, začaly mezi námi panovat přátelské vztahy.
Naše štěstí skončilo
Tchyně se v Adélce viděla, byla to milá a krásná holčička, podobná tatínkovi, a ještě více tchyni. To ji očividně těšilo. Naše děti byly krásné, zdravé a chytré. Byli jsme šťastná rodina, a to přebilo všechny staré nesympatie a napětí.
Náš život se však totálně změnil před rokem a půl. Petr jel s kolegy ze služební cesty a cestou měli ošklivou nehodu. Následky byly fatální, jeden kolega zemřel, druhý vyvázl s drobnými problémy a můj muž byl těžce zraněný.
Bude na vozíčku
Na ten den nikdy nezapomenu. Byla jsem v práci, když jsem se tu zprávu dozvěděla. Podlomila se mi kolena, kolegové mě museli položit na gauč. Pak mě někdo odvezl do nemocnice. Petr vypadal hrozně. Bála jsem se, že dojde na nejhorší.
Lékaři mu nedávali příliš velké naděje na přežití. Ale měl velkou sílu žít a přežil. Ovšem následky úrazu byly takové, že je odkázán na vozík, nemůže chodit a částečně má ochrnutou i levou ruku.
Stála jsem při něm
Pro naši rodinu byly ty dlouhé měsíce nejistoty, jak to s Petrem dopadne, strašné. S dětmi jsme se snažili být mu co nejvíce na blízku. Také jsem doma udělala nějaké úpravy, aby pro něj byl pohyb s vozíkem co nejsnazší.
Cítila jsem, že ho miluji ještě víc, než když byl zdravý. Věděla jsem, že bude na mě odkázaný a chtěla jsem mu být co největší oporou. Při každé návštěvě v nemocnici i v rehabilitačním centru poté jsem ho ubezpečovala, že to spolu zvládneme.
Manžela pochopitelně často navštěvovali i jeho rodiče. Táta byl hodně silný, ale matka mu stále plakala na rameni a litovala ho.
Věděla jsem, že její návštěvy Petra deptají a snažila jsem se s ní o tom promluvit, ale vždycky mě odbyla, že je to její syn a jak je to pro ni hrozné vidět ho v takovém stavu.
Šokující zpráva
Těšila jsem se na den, kdy se Petr vrátí domů. Jeho léčení trvalo přes rok. Všechno bylo doma připraveno, sehnala jsem i ošetřovatelku, která by k nám podle potřeby docházela. Jenže Petr mi udělal velkou čáru přes rozpočet.
Rozhodl se, že se domů nevrátí, že prostě nemůže. Prý mi nechce být přítěží. Prý bude nejlepší, když se rozvedeme a já si zařídím život podle svého a bez něj. Byl to pro mě šok. Mě ani ve snu nenapadlo, že by jeho úraz mohl být příčinou konce našeho manželství.
Ale on se prý rozhodl. Chce se nastěhovat k rodičům, jeho máma se o něj bude starat. Když jsem to chtěla probrat s jeho rodiči, matka mě usadila, že mu to sama navrhla.
Doufám, že změní názor
Bylo mi to jasné – tak dlouho do Petra hučela, až ho přesvědčila. Konečně zase bude patřit jen jí. Tchán je ale na mé straně – řekl mi, že se mu to nelíbí, ale když to chce i sám Petr, nebude jim stát v cestě.
Musela jsem navštívit psychologa, abych to s ním probrala. Řekl mi, abych dopřála manželovi čas na jeho vlastní rozhodnutí.
I když mě bolí, jak se rozhodl, nemám ho za to kritizovat, ale velmi jasně a srozumitelně mu sdělit, jak moc je pro nás důležitý a jaké city k němu chováme.
I kdyby se Petr rozhodl jít ke své matce, mám ho opakovaně ujišťovat, že na něj doma čekáme a chceme ho tam, protože je důležitou součástí rodiny. Manžel se nyní bude potýkat s množstvím různých emocí.
Je dobré, aby věděl o tom, že ho milujeme a stojíme o něj, ať je v jakémkoli stavu.
Martina L. (48), Praha
