Už mockrát jsem dceři říkala, aby nenechávala děti u televize bez dozoru. Chodí sice teprve do první a druhé třídy, ale moderní vymoženosti ovládají dokonale. Díky tomu se občas podívají na něco, co by vidět ještě neměly.
Naposled to byl Vetřelec. Dozvěděla jsem se to od zeťáka. Přišlo mu náramně zábavné, jak moc děti tenhle horor vystrašil. Prý celý týden kontrolovaly každý kout a než vylezly do chodby, dívaly se za roh, jestli tam na ně nečíhá vesmírná příšera.
Mě to tak zábavné nepřišlo. Musela jsem ale uznat, že taková lekce je na čas od sledování zakázaných filmů odradí. O víkendu se mladí chystali do kina a tak měla vnoučata spát u nás. Máme hezký domek, ale docela rozlehlý.
Obvykle Michálek s Bohunkou šmejdí kde se dá, ale tentokrát se drželi v kuchyni a obývacím pokoji. Strach z vetřelce je očividně ještě úplně neopustil. V devět šli spát.
Vnoučata pořád ještě měla strach
Nebyli v ložnici ještě ani dvacet minut, když za námi do obýváku přišla Bohunka. Chvíli otálela a pak začala.
„Babi, mě se chce na záchod…“ „Tak běž“, řekla jsem jí „jsi už velká holka, tak snad trefíš.“ Pravda je, že pokud jde o umístění toalety, nemáme to vyřešené úplně dobře.
Zatímco ložnice a obývák jsou v patře, ten, kdo chce tam, kam i císař pán chodil pěšky, musí zamířit do přízemí. Bohunce se tam zjevně moc nechtělo. „Když já se bojím…“, zakňourala. „A čeho asi?“, odsekla jsem jí naštvaně. „Vetřelce, co?“, pokračovala jsem.
„kolikrát jsem to té Táně říkala…“, rozčilovala jsem se. „Jestli se bojíš, vem si sebou Michálka. Spolu jste se na tu blbost koukali, tak ať ti teď dělá doprovod.“ Bohunka vklouzla do ložnice a chvilku bylo slyšet, jak se děti dohadují.
Nakonec vyplula nafučená Bohunka a v patách za ní otrávený Michálek. Teď už mohli vyrazit.
Podívali jsme se s manželem na sebe a měli jsme co dělat, abychom se nezačali smát. Jenže za pár vteřin se ozval z přízemí takový řev, že jsme z křesel vyrazili až ke stropu. „Vetřelec, vetřelec!!!!“, neslo se z přízemí.
Vyskočila jsem a běžela zjistit, co stojí za tím povykem. Děti se krčily před dveřmi na záchod. „Je tam vetřelec. V záchodě.“ Chtěla jsem je okřiknout, ale vypadaly opravdu hodně vyděšeně. „Vetřelec jo? Tak to abych se mu podívala na zoubek.“.
Něco nadzvedávalo víko
Otevřela jsem dveře a rozhlédla se po nevelké místnosti. Nic podezřelého jsem neviděla. Už, už jsem se otáčela, abych vnoučatům vyčinila, když vtom se nadzvedlo víko od toalety. Musím přiznat, že to se mnou škublo. V míse očividně něco bylo.
Ale nechtěla jsem dát před dětmi najevo strach. Opatrně jsem chytila záchodovou štětku a pomalu víko nadzdvihla. V tu chvíli proti mně vyrazil potkan. Teď jsem pro změnu ječela já. „Potkan, potkan, na hajzlu. Franto volej hasiče nebo něco!!!
Máme na hajzlu potkana.“ Vnoučata, příjemně překvapená mojí neslušnou mluvou, se teď výborně bavila. Manžel, který dorazil z obýváku, se na mě díval jako na blázna. Jak potkana ze záchoda dostal nevím, a ani mě to nezajímá.
Bohužel musím přiznat, že následující dva týdny jsem odmítala chodit na toaletu sama já. Vždycky, než jsem otevřela dveře na onu místnost, musel manžel zkontrolovat, že v míse, ani jejím okolí není žádný „vetřelec“.
Vendula K. (57), Jihlava
