Jsem slušně vychovaná, u nás doma se dbalo na vybraný slovník. V nové práci jsem si ale musela zvyknout na svéráznou spolupracovnici.

Bude mi za rok padesát, kolegyně je před důchodem. Nastoupila jsem do nového zaměstnání teprve nedávno. Byla jsem moc ráda, že se mi podařilo najít dobrou práci se skvělou pracovní dobou. Jenže teď už tak nadšená nejsem. Důvodem je otřesný slovník mé starší kolegyně.

Mluví jako dlaždič

Jsem mladší, nejsem v pozici, abych si mohla dovolit ji nějak usměrňovat. Navíc ona není zlá, velmi pěkně mě přivítala, ochotně mi všechno vysvětluje. V tom problém není.

Problémem je, že kdykoli otevře pusu, padají z ní neuvěřitelné vulgarismy, že by se za ně nemusel stydět ani dlaždič nad pivem ve čtvrté cenové.

Považuje to za normální

Já sama sprostá slova nepoužívám, i když sem tam mi samozřejmě nějaký peprnější výraz ujede. Ani si nemyslím, že bych byla nějak přehnaně útlocitná, vůbec ne. Jenže to, co předvádí kolegyně, je prostě moc.

Ona mi třeba vypráví nějakou historku a do každé druhé věty zakomponuje nějaký vulgarismus. Když telefonuje s někým z rodiny, tak to sprostými slovy jen srší. Mluví tak v podstatě s každým, lidi to patrně u ní berou jako normální. Už si zvykli. Pro mě je to ale den ode dne nesnesitelnější.

Je to prostě nestesitelné

Stačí, že se ráno sejdeme a než začne bublat voda na kávu, schytám první dávku: „Teda, musím ti něco povyprávět, co se nám včera přihodilo.

Sem myslela, že se po… Jeli jsme s tím mým blbcem na nákup, a když jsme platili, tak jsem zjistila, že ta pí… za pokladnou nám místo dvou vajec namarkovala dvacet. Kráva jedna.“ A v podobném stylu to pak pokračuje po celý den.

Možná vám to bude připadat spíš směšné, ale věřte mi, že poslouchat to od rána celou pracovní dobu je šílené, zvlášť od ženy.

Už jsem jako ona!

Jednou jsem jí zkusila taktně říct, jestli by jí nedělalo problém na těch vulgarismech trochu ubrat, ale ona se jen zasmála a prý, že je takhle zvyklá, že už se v jejím věku nepředělá. Co tedy s tím?

O práci přijít nechci, jak říkám, když odmyslím ten slovník, tak je to fajn ženská. Veselá. Srdečná, ochotná. Možná si to moc beru. Nakonec jsem si řekla, že se nad to povznesu, že si taky zvyknu. Ale takový slovník je asi nakažlivý.

Když jsem přijela po půl roce k rodičům do rodné vísky na návštěvu, a začala jim vyprávět novinky, najednou koukám, jak na mě otec s matkou zírají. A pak najednou táta povídá: „No Eliško, kde se v tobě vzala taková slova?“

Slovník se mi „obohatil“

Zarazila jsem se, a když mi zopakovali, co všechno jsem během několika málo minut řekla za jadrné výrazy, nemohla jsem uvěřit. Nějak jsem se infikovala, aniž bych si to uvědomovala, začala jsem přebírat některé její výrazy nějak automaticky.

Nebylo to sice moc, ale občas mi to prostě ulítlo. Naštěstí nemá kolegyně do důchodu daleko, tak snad za tu dobu moc dalšího nepochytím, a pak se to odnaučím. Odvyknout si je prý ale těžší, než se ta slova naučit.

Eliška R. (49), Brněnsko