Naše rodinné štěstí se dostalo do ohrožení. V noci mě neznámý hlas ponoukal k vraždě manžela. Utíkala jsem před ním do tmy, až mi pomohlo svaté místo.
Náš vysněný domeček s velkou zahradou byl za takové peníze úžasný. Už jsem viděla, kde budu pěstovat kytičky, a kde zeleninu. S manželem jsme byli šťastný a vyrovnaný pár. Nikdy by mě nenapadlo, že bychom se dokázali hádat nebo dokonce prát. Z našeho pohodového miminka se ale stal v tom domě uplakánek. Běhala jsem po doktorech a snažila se přijít jeho plačtivé náladě na kloub. Nikdo z lékařů na nic nepřišel, Lukášek byl zdravý kluk, neměl proč kňourat, ronit slzy a špatně spát. Přesto tomu tak bylo. Svou podrážděnost jsme přisuzovali našemu přecitlivělému dítěti. Začali jsme se na sebe utrhovat, ta tam byla romantika a něžnosti.
Posedli nás démoni?
Jako by do nás čert v jel, hádali jsme se kvůli hloupostem. Jednou jsme se postrkovali tolik, že jsem ztratila rovnováhu. Hlavou jsem udeřila do stěny a zůstala ležet. Lukášek začal plakat, pes výt a andulka lítat po kleci. Manžel se vzpamatoval a přiskočil ke mně. Naštěstí jsem bez problémů vstala, jen hlava mě trochu bolela. Ten večer už byl klid. Oba jsme se snažili. Spát jsme šli brzy a v pohodě. Probudila jsem se kolem jedné ráno a nemohla spát. Posadila jsem se do kuchyně, abych nerušila, a četla si. Seděla jsem zády k ložnici. A náhle mě ze soustředění vytrhl divný pocit. Cítila jsem, že mi kdosi stojí za zády. Ohlédla jsem se. Nikdo tam nebyl, ale dveře do ložnice byly náhle otevřené. Vždyť jsem je zavřela, napadlo mě. A pak mě posedl ten hlas. Usadil se mi v hlavě a opakoval: „Zab ho! Vezmi nůž na lince a jdi!“
Setřásla je křižovatka
Ta myšlenka mě posedla. Cítila jsem, jak mě ovládá nejen ten hlas, ale dokonce nějaká síla. V panické hrůze jsem chytla klíče, třesoucíma rukama jsem se snažila otevřít venkovní dveře – nemohla jsem trefit zámek. Dveře nakonec povolily a já utíkala do noci. Nazdařbůh – co nejdále od domu. Nohy jsem měla jako z olova, cítila jsem se tak těžká, jako by mi na zádech sedělo něco obrovského. A stále mi hučelo v uších to samé: „Vrať se, vem sekyru a rozsekej ho na cucky!“ Běžela jsem, nevím kudy, a opakovala si – „Neposlouchej to!“ Několikrát jsem zakopla a upadla, až jsem dorazila k velkému kamennému kříži. Objala jsem ho a padla vedle něj na kolena. V tu chvíli všechno přestalo. Jako by mi to cosi seskočilo ze zad. Objímala jsem kříž a brečela. Domů jsem se vrátila až za svítání.
Minulost byla děsivá
Začala jsem se zajímat o historii domu a dozvěděla jsem se děsivý příběh, který se v jeho zdech odehrál. Žili v něm manželé, on byl agresivní a ženu bil a týral. Nebohá žena několikrát potratila a nakonec zmizela. Nikdy ji nikdo nenašel. Energie vztahu a děsivé vraždy nejspíš zůstaly na místě. Moje hádka s manželem možná přilákala tu nebohou duši, která se mě snažila přesvědčit, abych manžela zabila dříve, než to udělá on mě, jako ten její… Z domu jsme se okamžitě odstěhovali. A udělali jsme dobře. Od těch dob se náš vztah zlepšil a už jsme zase šťastná a spokojená rodina. Lukáš je vyrovnaný veselý chlapec, ke kterému přibyla naše malá dvojčátka – Kačenka s Liduškou.
Zuzana (46), Brno
