Náš Patrik si našel skvělou manželku, chodili spolu od školy a velice se milovali. Byli tak šťastný a krásný pár! Narození mého prvního vnuka jejich lásku málem zahubilo.
Můj manžel nebyl moje životní láska, ten muž, do kterého se žena zamiluje na první pohled, a ví, že to je právě on, a nikdo jiný. Byl pravý opak muže mých snů a představ. Ale jak už to většinou v životě chodí, svou největší lásku si nevezmeme.
Ta se naším životem prožene a zanechá jen krutou ránu v srdci. Tak nějak to bylo i u mě. Smutná životní zkušenost, po které jsem si vzala obyčejného muže, který byl spolehlivý a hodný. S manželem jsme vychovali našeho jediného syna s velkou láskou a pečlivostí.
Považovali jsme se za klidnou a vyrovnanou rodinu. Jenže štěstí není jisté nikdy. Ta událost zasáhla do naší rodinné pohody jako otrávený šíp. Syn rozrazil dveře a s kytkou, kterou měl předat v porodnici své ženě, mrštil napříč bytem. V očích měl slzy.
Srdce se mi zastavilo úlekem. Co se stalo? Všichni jsme byli ve velkém očekávání prvního vnuka a moje matka se těšila na pravnoučátko. Seděla u nás a popíjela kávu. Všem se nám zastavil dech hrůzou. Syn se zdrceně posadil a vydechl:
„ Nemám dítě!“ Srdce mi bilo v krku hrůzou. Bála jsem se nejhoršího. Začala jsem se vyptávat na podrobnosti. Syn se nadechl ještě víc a vyštěkl: „Ta holka je černá!“
Litovala jsem snachu
Srdce se mi v tu chvíli zastavilo. Zalapala jsem po dechu. V hlavě jsem měla prázdno. Jak jsem tam tak stála uprostřed pokoje v ohromení, uviděla jsem slepou skvrnou svou matku, jak se na mě podívala. Dlouze. Její pohled mě propaloval skrz na skrz.
Nemohla jsem se jí podívat do očí. Ona totiž jediná věděla… Byla to velká láska, kterou jsem na vysoké škole prožívala. Byl to muž mého života.
Takovou magickou přitažlivost jsem do té doby nikdy nezažila, a musím říct, že jsem nic takového necítila ani později. Osud ale mezi nás nepostavil pouze hranici a velkou dálku, ale také barvu pleti. Můj Jose pocházel z Afriky.
Byl to čokoládově hnědý vysoký muž s atletickou postavou, velkýma očima a dlouhými dredy. A neustále veselou náladou. Uměl se nádherně a bezstarostně smát a rozptýlit tak jakoukoliv chmuru, která se v mé duši usadila. Byla jsem zamilovaná a omámená. Problém ale byl, že jsem měla přítele v našem malém západočeském městečku…
Rvalo mi to srdce
Když jsme dostudovali a můj Jose odjížděl, prožívali jsme oba velká muka. Chtěl, abych si ho vzala a odešla s ním do jeho země. Já jsem ale byla velký srab.
Byla jsem na takový krok zbabělá, nedokázala jsem jít do nejistoty, neuměla jsem se odtrhnout od rodiny a nedokázala jsem se rozejít se svým klukem, kterým byl samozřejmě můj pozdější manžel.
Krátce na to, co moje africká láska odešla, vlastně odletěla, navždy z mého života, jsem zjistila, že jsem těhotná. Můj český přítel a současný manžel se radoval. Velmi toužil po rodině.
Plánoval už dávno, jak se po mé škole vezmeme, měl vyhlídnutý domek, který koupíme a tam budeme vychovávat své děti… a já mu ty jeho velké sny nedokázala vzít! Všechno šlo přesně podle jeho plánu. Skončila jsem školu a vzali jsme se.
Vypadalo to tak, že spolu budeme žít šťastně až do smrti. Když se mělo dítě narodit, prožívala jsem chvíle hrůzy. Bála jsem se, že se mi narodí malý černoušek. Celé noci jsem se modlila. A bůh mě vyslyšel. Byla to pro mě velká úleva, když mi ukázali zdravého chlapečka, který byl bílý…
Památka na velkou lásku
A tak jsem došla logicky k názoru, že otcem syna je manžel. Pochybnosti mě ale občas hlodaly – zejména proto, že jsem už nikdy se svým manželem neotěhotněla, ačkoliv jsme se o další děťátko hodně snažili. Někdy jsem si až říkala, že je manžel neplodný.
Koneckonců měli tento problém v rodině. A teď jsem najednou věděla, proč žádné další dítě nepřišlo. Jose byl skutečný otec mého Patrika! Co ale dělat? Mohu snad říct, že je všechno moje vina? Jak bych se mohla podívat manželovi do očí?
Ale jak k tomu přijde moje nebohá snacha? Je to hodná holka a mého syna miluje! … Nevěděla jsem si rady. Stála jsem jako ten solný sloup. V tu chvíli se chopila slova moje dobrá matka. Zhodnotila bleskurychle situaci. Věděla, že otci ublížit nemůže.
Byl už po smrti. S kajícím výrazem se přiznala k něčemu, co nikdy neudělala – jak prožila krásný románek doma, v Plzni, s černým americkým vojákem, když byl dědeček ve válce. A toto jsou následky.
Nikdy nebudu mamince dostatečně vděčná za to, co udělala pro záchranu rodiny. Jen doufám, že nikdy nikdo nezjistí, že maminka v Plzni nejen nebydlela, ale nikdy ani nebyla.
Kateřina (54), Praha
