S mým mužem jsme chodili skoro pět let. Od začátku jsem věděla, že má bratra. Nikdy jsem ho ale nepotkala. Rodinné mlčení skončilo až na naší svatbě.
S Mirkem to byla láska na první pohled. Od prvního rande jsme se od sebe neodloučili. Se svatbou jsme si sice dávali načas, ale každým dalším rokem jsme se jen utvrzovali v tom, že k sobě patříme. Že nenajdeme lepšího partnera pro život.
Jediné, co mi vadilo, bylo, že jsme s klidným svědomím nemohli celá léta vyslovit tu otřepanou větu. „My mezi sebou nemáme žádné tajemství.“
Mezi námi totiž jedna veliká hádanka byla. Kdo je a kam se poděl bratr mého muže? Od chvíle, kdy mě Míra poprvé přivedl do rodiny, jsem se snažila přijít celé záhadě na kloub.
Ale pokaždé, když někdo začal o starším ze dvou bratrů hovořit, někdo jiný stočil řeč úplně jiným směrem. Bylo to zvláštní. I můj přítel o bratrovi nemluvil, a to i tehdy, když jsem se ho zeptala přímo.
Začala jsem tušit, že za tím vším vězí něco strašlivého, tajemného. Co to ale bylo? Moje fantazie pracovala, a nejistota mě užírala.
Bráchu měl rád
O dětství ale mluvil Míra rád. Bylo vidět, že měl na svého bratra jen ty nejlepší vzpomínky. Nikdy o něm totiž nemluvil negativně. Připadalo mi, že starší brácha Václav hrál v životě muže mého srdce důležitou roli.
Nikdy v životě jsem ho nepotkala, neznala jsem ho, ale přesto jsem někdy cítila jeho přítomnost. Zejména ve chvílích, kdy se musel můj přítel rozhodnout nebo o něco zabojovat. Cítila jsem, že se v duchu se svým bratrem radí nebo na něho myslí.
Občas se Míra zmínil, že když si na něj ve škole někdo dovolil, nastoupil na něj brácha. Vždycky ho chránil a byl jeho velkým vzorem. Chodili spolu na karate. Učil ho kouřit za barákem.
Dokonce spolu chodili do tanečních, odkud během velké přestávky mizeli na pivo. A právě v té době jeho vzpomínky na bratra končily. Jako by se Vašek v osmnácti někam vypařil. Přestala jsem se ptát, co se tenkrát stalo.
Došla jsem k názoru, že se to nakonec stejně dozvím. Až přijde ten správný čas.
Neznámý host
Záhada se vyřešila na naší svatbě. Už, když jsme nasedali do aut, jsem zahlédla budoucí tchyni, jak se baví s nějakým mladíkem. Podle gest mi připadalo, že se hodně důvěrně znají. Byl to příbuzný, kterého ještě neznám?
Seděl dokonce i v obřadní síni, schovaný v poslední řadě v koutku. Měla jsem v tu chvíli úplně jiné starosti, než zkoumat, kdo to je. Když jsme vyšli ven, vzal mě, nyní už manžel, jemně za rameno. „Miláčku, pojď, musím ti někoho představit. To je můj brácha.
Před pár týdny se vrátil z kriminálu.“ A bylo to venku. Konečně jsem věděla, proč byly v mé nové rodině hovory o starším bratrovi tabu. Můj muž se prostě bál, že bych ho kvůli černé ovci rodiny zavrhla.
Že bych si mohla říct, že když si byli jako kluci tak blízcí, co když v dospělosti taky jednou skončí na šikmé ploše? Nakonec to rozsekla moje nová tchyně. „Michalko, je to můj syn, nemůžu dělat, že neexistuje.“ A dodala, že uklouznout přece může každý.
Byla jsem ve střehu
Lhala bych, kdybych tvrdila, že jsem se občas nestrachovala. Někdy jsem byla až podezíravá a snažila se mít manžela pod kontrolou. Až psychopaticky jsem sledovala, s kým a jak tráví svůj volný čas.
A když orodoval v práci, aby Vaška zaměstnali, byla jsem proti. On si ale nakonec našel zaměstnání jinde, tak se situace uklidnila. Vašek si získával mé sympatie a důvěru opravdu pomalu.
Trvalo několik let, než jsem zjistila, že jedna návštěva vězení, kam se dostal společně s partou vykradačů aut, mému švagrovi opravdu stačila. Že přestal dělat blbosti a je z něho chlap, na kterého je spolehnutí.
Ostatně to, že mají skvělého strejdu, potvrdila i naše dvojčata. Ty naši dva kloučci od narození strýčka milovali. Působil na ně neuvěřitelně zázračně. A protože to bylo s dvojčátky občas náročné, začala jsem se těšit na švagra i já.
Nejlepší strýček na světě
S nikým si naši kluci neužili tolik legrace, jako s Vaškem. Byl to rozený komik, který je dokázal vždycky rozesmát, měl plnou hlavu naprosto skvělých klučičích nápadů. A když je potom vzal na zmrzlinu a punčák do cukrárny, byli na vrcholku blaha.
A aby ty sladkosti zase dostali rychle ven, začali dělat karate. Vedl je strejda, který si mezitím udělal trenérské zkoušky a dodnes má svůj oddíl. Časem si Vašek založil rodinu a narodily se mu dvě dcerky.
Mí kluci zůstali a už navždy zůstanou jeho úžasnými synovci, které vychovával do určité míry jako své syny. Nevím, jestli jim někdy prozradil, čím si prošel. My jsme jim to s mužem nikdy neřekli, a babička s dědou taky ne.
Dnes jsou naše dvojčata už dospělí muži, ale kdykoliv přijedou do rodného městečka, musí svého skvělého strýce Vaška taky navštívit.
Michaela F. (54), Vsetínsko
