Naše šťastné manželství už nebylo takové, jako kdysi. Zestárli jsme. Manžel ale dokázal okouzlit každou i navzdory svému věku. Začala jsem propadat panice.

„To je ale kočka!“ slýchávala jsem často v mládí. Vždycky jsem o sebe dbala, pravidelně cvičila, decentně se líčila a snažila se hezky oblékat. I když jsem neměla peněz nazbyt, byla jsem vždy za dámu. Vdávala jsem se v pětadvaceti.

Svého muže, který pracoval jako vysoký státní úředník, jsem milovala celou svou duší. Obdivovala jsem ho a on zase mne. Vychovali jsme spolu tři děti a mohlo nás čekat šťastné stáří – kdybych… nepropadla panice. Najednou jsem byla stará!

Můj muž sice také zestárl, ale stal se z něho elegantní prošedivělý švihák. Večery jsem seděla doma před televizí, svůj žal jsem zajídala sladkostmi a tajně utápěla v alkoholu.

Když jsem po jedné takové pohodlné zimě vylezla na jaře ven, zjistila jsem, že si nejen nemám co obléknout, ale že se nemohu skoro ani hnout. Uvědomila jsem si, že se sebou musím začít něco dělat.

Venku se udělalo hezky a já jsem dospěla k rozhodnutí, že musím začít trochu sportovat. S kamarádkou jsme začaly chodit na pravidelné dlouhé procházky.

Nejen, že jsem získala ztracenou energii a chuť do života, během pár měsíců jsem se zbavila nadváhy a byla ze mě zase „štíhlá holka“.

Styděla jsem se

Během rychlého hubnutí dostala má pleť zabrat. Nebyla už tak pružná jako za mlada. Vrásky, které se mi rýsovaly nad čelem, vypadaly jako hluboké pruhy ornice, pytle pod očima mi na kráse taky nepřidávaly.

Snažila jsem se vše zamaskovat make-upem, výsledek byl ale ještě tragičtější. Když jsem jednoho večera civěla do zrcadla, napadla mě v zoufalství spásná myšlenka. Plastická operace!

Protože jsem moderní babička, sedla jsem k počítači a začala hledat specializované kliniky v mém okolí.

„ No co, celý život jsem šetřila, proč bych si teď nedopřála trochu luxusu,“ říkala jsem si v duchu a tak tím omlouvala svou nejistotu, která mne při pomyšlení na řezání do mého obličeje provázela.

Neuplynulo ani pár dní a já už čekala v ordinaci jistého soukromého specialisty na krásu. Byla jsem nervozní. Pan doktor nebyl zrovna takový, jakého jsem si představovala.

Sám měl plno vrásek, mluvil divným přízvukem a když mi na figuríně ukazoval, co se mnou bude provádět, měla jsem pocit, že vůbec neví, o čem mluví. Když mi však sdělil, že by mohl můj zkrášlovací zákrok provést už za tři dny, neváhala jsem a souhlasila.

Málem mě zabil!

To ráno jsem nalačno dorazila do ordinace. Během chvilky jsem ležela na operačním sále a čekala na injekci, která měla uspat mé tělo. Stála nade mnou postarší zdravotní sestra a tvářila se odměřeně.

Chtěla jsem se na mnoho věcí zeptat, myšlenky se mi ale motaly v hlavě jedna přes druhou a já jsem samou nervozitou na všechno podstatné zapomněla. Zmohla jsem se na jediné – ležet a koukat. Pamatuji si to malé píchnutí – a pak už nic.

Probudila jsem se na nemocničním lůžku jednotky intenzivní péče v nedaleké nemocnici a vyděšený manžel stál u mého lůžka. Rychle jsem si sáhla na obličej a zjistila, že je ovázaný. „Proč jsem tady, co se stalo?,“ Karel jen nešťastně zavrtěl hlavou.

„Co tě to jenom napadlo, Irenko?“ S pláčem jsem se přiznala, že jsem se bála, že se mu už nelíbím, že mě nemiluje. Slzy se mu zaleskly v očích. Stiskl mi ruku a mlčel. Až po chvíli ze sebe vypravil: „Tohle už nikdy nedělej!

Byla jsi moje největší láska a tou navždy zůstaneš. V mých očích jsi stále stejná. Víš, jak jsem se o tebe bál? Málem jsi umřela.“ Jak jsem se vzápětí dozvěděla, k anastezii byla zřejmě použita příliš silná dávka a moje srdíčko to málem nevydrželo.

Nevěřila jsem vlastním uším! Došlo mi, že jsem vlastně nepodstoupila žádné předoperační vyšetření a že se mě ten plastický chirurg na nic ani nezeptal.

Už nikdy více!

Operace mých vrásek se nepovedla. Když byl totiž můj „skvělý a pečlivý“ plastický chirurg asi v polovině své práce na operačním sále, začala jsem podivně oddychovat a bylo jasné, že moje srdce situaci nezvládá. Doktor naštěstí rychle zavolal záchranku.

Pomocí léků se moje srdeční funkce vrátily zase do normálu. Když jsem však sundala obvazy ze svého obličeje, měla jsem pocit, že přede mnou stojí zrůda. Ihned jsem rozhořčeně volala lékaři, který to vše zapříčinil.

„ Moc se omlouvám, samozřejmě vám peníze vrátím a další operaci máte u mě zadarmo,“ dušoval se. Já jsem k němu však už nechtěla. „ Svůj obličej si nechám upravit jinde, o účet se doufám postaráte vy,“ řekla jsem naštvaně. Manžel s tím ale nechtěl souhlasit.

Byl ochoten mít mě doma takovou, jaká jsem byla – nepovedená hrůza! Odvezl si mě domů a byl ke mně milý a laskavý, pečlivě se o mě staral. Nakonec jsem ale za tři měsíce jela do Prahy k opravdovému odborníkovi. Druhá plastika se naštěstí povedla!

Vypadám opravdu mladší, ale kdybych věděla, co si tím způsobím, nikdy bych na takovou operaci nešla. V jednom jsem ale dnes šťastná. Vím, že by mě manžel miloval i jako starou vrásčitou babičku.

Irena N. (71), Karlovy Vary