Byli jsme každý jiný. Já milovala městský život, Honza zase tu svou chatu. Málem nás to definitivně rozdělilo.
Byla jsem městská holka a nikdy mi nepřišlo na mysl, že by tomu mohlo být jinak. V mládí jsem vymetla kdejakou diskotéku, ostatně tak jsme se s Honzou i seznámili. Nikdy nezapomenu, co jsem si pomyslela, když jsem ho poprvé uviděla. Řekla jsem si: „Proboha, kde si asi kupuje oblečení?“ Tehdy měl značkové oděvy fakticky málokdo, ale zrzavé obnošené manšestráky a pruhovanou košili, která vypadala, že ji majitel zdědil po pradědovi, také nenosil zdaleka každý. A na diskotéku už vůbec ne.
Vypadal, jako by šel na maškarní
Honza byl normální kluk, kterého oblečení zkrátka vůbec nezajímalo. Zato byl hodný, milý a dobře se učil. To jsem v okamžiku, kdy přede mnou stál v tom příšerném oblečení a žádal mě o tanec, nemohla pochopitelně vědět. Na parket jsem s ním šla jenom ze slušnosti a za sebou slyšela pošklebování a chichotání holek. Když jsme pak s holkami po půlnoci odcházely z diskotéky, všechny se mi kvůli Honzovi posmívaly. „To je tedy od pohledu zábavný společník,“ smála se Ivana. Kdybych jim v tu chvíli přiznala, že mám s Honzou v týdnu rande, asi by to nepřežily.
Po uši jsem se zamilovala
Dali jsme si schůzku až na kraji města. Věděla jsem, že tam nikdo ze třídy nechodí. Modlila jsem se, aby na sobě neměl ty zrzavé manšestráky a pruhovanou košili z padesátých let. Naštěstí si oblékl džíny a mikinu, obojí bylo nevzhledné, ale naštěstí už ne zoufalé. Během čtrnácti dnů jsem se zamilovala. Další diskotéky už jsem trávila jen s Honzou, ale přemluvila jsem ho, aby manšestráky nechával doma. Zakázat mu košili jsem si už netroufla, to by bylo příliš. Holky se mi už kvůli němu nesmály, zvykly si. A když se zjistilo, že bude studovat na inženýra, spíš ho začaly obdivovat, stejně jako já.
Maličkosti, které nás rozdělovaly
Když Honza dokončil vysokou školu, byla svatba. Kamarádi nám prorokovali, že my dva spolu určitě vydržíme, protože jsme si povahově hodně podobní a máme úplně stejný smysl pro humor. Jako šťastná nevěsta jsem si myslela totéž, ale pak se objevil drobný rozpor, který se s postupujícími roky dramaticky prohluboval. Já jsem milovala divadla, večírky, plesy, zkrátka společenský život, Honza dával přednost klidu a pobytu v přírodě.
Každý víkend jsme pracovali na chatě
Začalo to relativně nevinně. Honza koupil chatu, tedy spíš chatrč, se zahradou. Souhlasila jsem, i když s výhradami. Nijak zvlášť se mi nelíbilo, že bychom každý víkend trávili mimo civilizaci, ale Honza byl chatou tak nadšený, že mi nezbylo než se přizpůsobit. Velká zábava to však nebyla. Od sobotního rána se na chatě dřelo. Jak říkám, nebyl to žádný zámek z pohádky, ale miniaturní chatička, kterou Honza zvětšoval a všelijak vylepšoval. Míchačka hrkala od kuropění, kamarádi mu s nadšením pomáhali, ode mě se také čekalo, že přiložím ruku k dílu. Kromě vaření a uklízení v domě jsem pomáhala i pracemi na zahradě nebo malováním. Po takových víkendech jsem si připadala jako po práci v lomu.
Užívala jsem si volné večery
Během následujících let se nám narodily dvě děti – synové, a náš život upadl do stereotypu. Když kluci povyrostli, začali na chatu jezdit jen sami s Honzou a já konečně začala trávit sobotní večery podle svých představ. Obnovila jsem stará přátelství a začala chodit s kamarádkami do divadel a na výstavy. A tak jsem se seznámila s charismatickým Alešem. Když mě po jednom představení doprovázel domů, požádal mě, zda bychom se příště mohli sejít pouze sami. Souhlasila jsem a o několik týdnů později jsem si už dokonce troufla pozvat ho i k sobě domů s tím, že v sobotu mám vždycky, jak se říká „volnej kvartýr“.
Románek, který se nevydařil
Věřila jsem mu, když tvrdil, že je rozvedený. On věděl, že jsem vdaná. Jednou v noci jsem začala mluvit o tom, že i pro mě by byl rozvod tím nejlepším řešením. K mému údivu z toho nápadu ale Aleš nadšený vůbec nebyl. Dost mě to udivilo, čekala jsem nadšení. Abych řekla pravdu, bylo to podezřelé. A brzy nato jsem se dozvěděla, že je Aleš stále ženatý. Řekla mi to kamarádka, která ho náhodou potkala někde ve společnosti v doprovodu krásné ženy, kterou každému představoval jako svoji manželku. Tehdy jsem se z toho div nezbláznila, tak jsem byla rozčarovaná. Navíc moje manželství procházelo těžkou krizí, sotva jsme na sebe s mužem promluvili. Můj život se řítil ke dnu…
Chtěl se odstěhovat
S Alešem jsem to skončila a vypadalo to, že bude brzy konec i s Honzou. Chatu důkladně přestavěl a předělal tak, že byla obyvatelná celoročně. „Nejspíš se tam přestěhuji,“ řekl mi jednoho dne zčistajasna.
„Nech si byt, mě sem už nic netáhne. Budu žít na chatě.“ Byla jsem v šoku. „Takže je konec?“ zeptala jsem se nevěřícně. „Máš snad nějaký lepší nápad?“ řekl chladně.
Manželství jsme zachránili
Brzy nato se Honza domů skutečně přestal vracet. Začala jsem myslet na rozvod jako na jedinou možnost, jak všechno vyřešit. Ale bylo mi jasné, že našim klukům způsobíme velkou bolest. Pak přišlo jaro. Nasedla jsem na vlak a zamířila na chatu. Zahrada byla rozkvetlá, u potoka rostly pomněnky. A když mi pak Honza, který mě už asi nečekal, přinesl natrhanou kytičku, napadlo mě, že to není konec, ale nový začátek.
Eva M. (64), Krkonoše
