Tajemný hlas mi přikazoval, abych namalovala svou podobiznu. Ten kus papíru pak začal žít vlastním životem.
Dětství jsem prožila ve starém ponurém domě v pohraničí. Jeho historie byla děsivá, přitahoval k sobě podivné existence a děly se v něm záhadné věci. Moji sourozenci se v domě bály zůstat sami, mně to ale nevadilo. Samotu jsem milovala a měla jsem pro strach uděláno. Tehdy se ale událo něco, co vyděsilo i mě. Jednou, když jsem zase tak zůstala doma sama, mně cosi vnuklo myšlenku, ať namaluji svůj portrét. Hodně dobře jsem kreslila, tak to pro mě nebyl problém. Usadila jsem se proti zrcadlu a dala se do práce. Ta mi šla od ruky neskutečně rychle a portrét se mi podařil tak, že jsem jím byla nadšená já i celé široké okolí, kterému jsem se kresbou chlubila. Každého fascinovaly zejména oči – ty se ti povedly, všichni jásali, jsou jako živé!
Oči mě stále sledovaly
Ani netušili, jakou pravdu řekli. Svůj portrét jsem si pověsila do pokoje na zvlášť strategické místo, aby jej nikdo nepřehlédl, a zaujímal tak na stěně královské postavení. Po několika dnech mi ale začal vadit. Ať jsem se pohnula v pokoji kamkoliv, ať jsem stála kdekoliv, díval se na mě. Sledoval mě. A týž dojem začali mít postupně všichni. Hned při prvním úplňku jsem se v noci probudila s divným pocitem, že se na mě můj vlastní portrét nejen upřeně dívá, ale že dokonce ožil. Ve chvíli, kdy jsem otevírala oči, jsem zaregistrovala ve světle měsíce, který svým svitem zalil celý pokoj, naprosto zřetelně pohybující se stín na stěně, kde obrázek visel. Vypadal jako postava. Zbystřila jsem a okamžitě se definitivně probudila. Zírala jsem na kresbu, a stejně upřeně se na mě dívaly i oči z portrétu. Pravý koutek úst byl lehce zvednutý, jako by se tvář na obrázku potutelně usmívala. Tak jsem to přece nemalovala!
Smál se mi do očí?
Nedalo mi to, rozsvítila jsem lampičku a šla se podívat zblízka. Ne, neusmívá se! To se mi zdálo. Lehla jsem si, a když jsem se na portrét podívala, nejenže se neusmíval, ale rty byly naopak lehce našpulené. Dělal si ze mě legraci? Vstala jsem, obrázek strhla ze zdi a zavřela do pracovního stolu. Až do rána se z něho ozývalo praskání a ťukání. Kdy přestalo, nevím, usnula jsem. Ráno byl šuplík pootevřený a obrázek ležel na koberci.
Z kamen se ozval nářek
Pověsila jsem jej do chodby mezi paroží. Několik dní nato znervóznil mou matku natolik, že nevydržela, strhla ho ze stěny podobně jako já a hodila do kamen. Papír, běžně hořící bez problémů, se začal kroutit, syčet a praskat tak, že to připomínalo zoufalý nářek. Matku ten zvuk tak vyděsil, že portrét rychle z ohně vylovila. Nedokázala jej spálit. Dala mi ho se slovy, ať ho někam zamknu, že ji ta kresba rozčiluje. To jsem také udělala. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsme se krátce na to stěhovali a já zamčenou skříňku odemkla, zavázané desky rozvázala a otevřela? Můj dokonalý portrét v nich nebyl! Obrázek zmizel. Tuším, že je můj portrét v tom starém domě dodnes – na nějakém bezpečném, dobře utajeném místě tam na mě čeká moje astrální dvojče, až se jednou vrátím…
Anna R. (53), Bruntál
