Stále po mě někdo něco chtěl a všem jsem dělala služku. Jediným řešením bylo hrát nemocnou. Každý mě politoval a já nemusela vůbec nic!

Uklidit, vyprat, jít do práce, uvařit, pohlídat vnoučata a ještě se na všechny tvářit mile. Už mě to přestávalo bavit! Ne, že bych neměla svoji rozvětvenou rodinu ráda, ale všeho moc škodí.

Nevím, proč si dospělé děti myslí, že jedinou radostí jejich rodičů je hlídání vnoučat. Vždyť člověk se potom cítí jako by skládal uhlí!

Na nic jsem neměla náladu

V zaměstnání jsem to také zvládala jen s vypětím sil, ale do důchodu jsem měla dost daleko. Byl téměř v nedohlednu! „Evo, buď ráda že máš práci, co si v tom tvém vytouženém důchodu počneš?

Vždyť nebudeš mít ani na nové zuby!“ domlouvala mi kamarádka, která už si zasloužený odpočinek užívala rok a byla značně otrávená. To já po troše klidu toužila pořád. Už ráno jsem vstávala s myšlenkou, že půjdu brzo spát.

Ani vaření už mě tak nebavilo, jako dřív. Manželovy věčné otázky, co bude k večeři a kdy upeču to či ono, mě dost vytáčely. „Proč si neupečeš sám? Máš času dost!“ odsekla jsem mu jednou, když vznesl požadavek na piškotovou roládu. Měla jsem toho všeho právě dost.

Dostala jsem dobrou radu

„Všichni mě jen využívají!“ říkala jsem si stále dokola a pomýšlela na útěk. Dovolenou. Stávku. Jenže, nic z toho nešlo uskutečnit. Dovolenou jsem měla vyhrazenou na prázdninové hlídání všech vnoučat. Stávka také nepřipadala v úvahu, shnili bychom ve špíně.

A dovolená? Kam bych se sama trmácela, když mám sotva síly dojít na nákup? Když ale přišla na návštěvu kamarádka a já si jí, dle svého zvyku, vylila srdce, jen pokrčila rameny a řekla: „Neschopenka!“ Vůbec jsem nevěděla, jak to myslí.

Zavrtěla jsem zamítavě hlavou, ale kamarádka trvala na svém: „Předstírat nemocnou budeš jen doma! Před rodinou! Prostě přijdeš z práce domů, řekneš, že ti je na omdlení a půjdeš se natáhnout. Hraj chudinku!“ Něco na tom bylo.

Čím víc jsem o téhle radě přemýšlela, tím víc se i líbila. A tak jsem se důkladně připravila na roli chudinky.

Nová role se mi zalíbila

Koupila jsem si pěkný zamilovaný románek a také svoje oblíbené čokoládové bonbóny. Zbývalo už jen jediné. Pořádně se položit do role! První den, abych ty svoje mučitele moc nevystresovala, jsem cestou z práce koupila grilované kuře. Aby měli co jíst.

Další den už je čekal hlad v přímém přenosu! „Co se stalo, že ležíš?“ ptal se manžel. Slabým hláskem jsem odvětila, že mi je slabo a pro jistotu se otočila na druhý bok. Když manžel vycouval z ložnice, spokojeně jsem se začetla do románku.

A potom do dalšího a dalšího. Proležela jsem takhle po práci celý měsíc! Nádherně jsem si odpočinula a rodina se pomalu a nechtíc musela nové situaci přizpůsobit. Vařím už jen v neděli a hlídám jednou týdně. Nápad mojí kamarádky mě zachránil!

Eva C. (56 let), Opava