Dceřino manželství vzalo za své, když se znova zamilovala a opustila dvě malé děti. Starám se o zetě i vnoučata a stále nechápu, jak nám to dcera mohla udělat!

Moji dva synové se mi narodili krátce po sobě. Stihla jsem je mít oba do třicítky a dlouho myslela, že už další dítě mít nebudu. Ale potom mě nějak popadla mateřská touha a já si prosadila ještě jedno miminko.

Když se mi po těch raubířích narodila překrásná dcera, byla jsem ta nejšťastnější maminka pod sluncem.

S vnuky jsem pomáhala

Všechno jsem jí pořídila v růžové barvě a také jí, samozřejmě, nechala narůst dlouhé vlásky. Byla prostě krásná, všichni na ní mohli oči nechat. I její bratři ji zbožňovali a o mém manželovi ani nemluvě. Ten se v ní viděl.

Klárka prostě přinesla do naší rodiny jen a jen štěstí. Později, když se vdala, naše štěstí pokračovalo. S odstupem dvou let porodila dva kluky a pojmenovala je po svých bratrech, jejich strýcích.

Pomáhala jsem jí, jak to jen šlo, aby mohla nastoupit rychle zpět do práce, jak si přála. Vzala si totiž s manželem velkou hypotéku na domek a také půjčku na auto, aby mohla dojíždět do práce. Bylo toho na ní moc, alespoň jsem si to tehdy myslela.

„Mami, nevím, kde mi hlava stojí, musím zůstat v práci déle, vyzvedneš prosím kluky?“ byla její nejčastější otázka a já jí vždycky vyhověla. Také proč ne!

Na stole zbyl jen dopis

Měla jsem jen dva vnuky a toužila si jich náležitě užít. Netušila jsem, že si jich brzy užiju víc, než je zdrávo… „Blanko, nevíš, kde je Klárka?“ zavolal mi jednou nečekaně můj zeť a já v jeho hlase slyšela obavy.

Nebylo zvykem, aby se po mé dceři takhle sháněl. Napadlo mě, že se asi mladí pohádali, ale mýlila jsme se. Blanka odešla ráno do práce, ale když jí kvůli něčemu volal, zjistil, že nedorazila. Prostě zmizela! Poradila jsem zeťovi, ať se jede podívat domů.

Třeba se Klárce udělalo nevolno a spí! Jenže, místo své ženy našel jen dopis vystavený na kuchyňském stole. Když si ho přečetl, málem omdlel. Nemohl uvěřit tomu, co mu Klára napsala: „Promiň, ale už nemohu svoji lásku skrývat.

Odcházím od Tebe a zatím tady děti nechávám. Později se nějak dohodneme!“ Můj zeť nic nechápal a ani já nebyla moudřejší. Až na radu manžela jsem se vydala do podniku, kde Klára pracovala.

Zamilovala se do kolegyně

Ani zde o dceři nevěděli. I tady za sebou spálila mosty. „Počkejte, něco bych vám ráda řekla!“ vyběhla za mnou její bývalá kolegyně a tvářila se jako na funuse. Potom mi sdělila něco úplně šokujícího. Klára se prý zamilovala do kolegyně a utekla s ní pryč.

Prý daleko, kde je nikdo nezná a nebude odsuzovat! Byla jsem z téhle zprávy úplně rozhozená. Nevěděla jsem, zda se na dceru zlobit nebo ji litovat, odsuzovat nebo chápat, nebo nic z toho.

První moje kroky mířily za manželem na jeho pracoviště, kde jsem se z toho rozrušení rozbrečela, aniž bych mu stihla cokoliv říct. Musel ze mě páčit každé slovo! Když konečně pochopil, co se mu snažím říct, dostal výbuch vzteku.

Prý nad dcerou láme hůl a nechce ji do konce života vidět! „Taková potupa! Ostuda! Hnus!“ řval jako pominutý.

Zeť jen seděl a brečel

Neměla jsme sílu ji před ním bránit. Odploužila jsem se sklesle domů a nahlásila dovolenou. V tom zoufalství mě totiž napadlo, co tomu všemu řekne zeť! A také, že bude potřebovat moji pomoc.

Měl náročnou práci a kluky vždycky obstarávala dcera, která teď chybí! Zeť už věděl všechno od mého manžela, ale na rozdíl od něho nezuřil. Nenadával ani nevyhrožoval. Rovnou se zhroutil. Seděl v křesle a brečel jako želva.

Slzy mu tekly po bledých tvářích a vedle něho se kupila hora papírových kapesníků. Byl úplně na dně. Nemohl pochopit, že si ničeho nevšiml. Až doteď považoval svoje manželství za šťastné a spokojené. Ani dceři nevyčítal, že opustila dvě malé děti.

To mně připadalo daleko horší, než láska k jiné ženě. Vlastně mi to přišlo úplně nepodstatné.

Stala se z nás zvláštní rodina

Ženská nebo chlap, ale vykašlat se na vlastní syny? Jak to mohla udělat? Nezbývalo, než se snažit dceru alespoň trochu nahradit. Manžel byl proti, ale já si stála na svém. Na nějaký čas se nastěhuji k vnukům a budu se o ně starat.

No, starala jsem se nakonec nejvíc o zetě, který ráno nevstal z postele a chystal se v ní zůstat zřejmě několik příštích let. Dalo mi dost práce ho přemluvit, aby se vzmužil. Po týdnu se za námi přistěhoval i můj muž. Prý aby mi pomohl!

Myslím ale, že měl doma hlad, protože si neuměl nikdy uvařit ani špagety. Byl stále naštvaný, ale nebylo mu to nic platné. Musel se přizpůsobit nové situaci. Kluci se sháněli po mamince každý den, ale byli moc malí, abychom jim něco vysvětlovali.

Stala se z nás taková trochu zvláštní rodina. Ale fungujeme. O dceři moc nemluvíme. V hloubi duše doufám, že až přijde k rozumu, tak se objeví. Ale mám strach, aby si kluky nechtěla někam odvést. Moc by se mi stýskalo!

Blanka P. (58), Brno