Žila jsem na malém městě. Táhlo mi na třicet a ještě pořád jsem nepotkala kluka, který by mohl být dobrým otcem pro mé děti.

Moje sestra to štěstí měla. Já jsem vždycky na rozdíl od ní přitahovala muže, kteří se chtěli jen nezávazně pobavit, ale když jsem se jen trochu zmínila o společném životě, vytratili se z mého života jako pára nad hrncem.

Maminka mi vždycky říkala, že když mě opustili, stejně nestáli za nic a ten pravý na mě určitě někde čeká.

Pokaždé přišel rozchod

Ze začátku jsem jí bezmezně věřila a s každým novým objevem se radovala, že došlo na její slova, jenomže to vždycky dopadlo stejně. Rozchodem. Rozdíl byl akorát v tom, zda byl tichý nebo hlasitý.

Sama jsem dávala přednost těm tichým, ale občas jsem si taky pěkně zakřičela. To aby na mě měl dotyčný hezkou vzpomínku.

Teta na hlídání

Sestra se zamilovala do svého současného manžela už na základce. Chodili spolu celou střední, a když nabyli plnoletosti, vzali se. Nikdo nic jiného neočekával, pouze má sestra, která byla při obřadu ve čtvrtém měsíci těhotenství.

A tak se ze mě postupem času stala teta, teta na druhou a teta na třetí. Jediným mým společenským vyžitím, když jsem přišla po práci domů, bylo jít hlídat sestřiny děti. „Aspoň se dostaneš ven na čerstvý vzduch mezi lidi,“ říkala moje maminka a sestra dodávala:

„A taky si konečně najdeš někoho pořádnýho. Když se ženská dobře stará o děti, vždycky to přitáhne otcovské typy.“ A tak jsem vysedávala v parku a dohlížela na rodinné štěstí mé sestry, zatímco to mé bylo v nedohlednu.

Odpoledne na dětském hřišti

A pak přišel ten podzimní den. Seděla jsem na dřevěné lavičce a četla si časopis. Nejmladší dcera mé sestry, Anetka, si dělala na písečku bábovičky, pak jí to přestalo bavit a rozhodla se, že chce na houpačku.

„Já tam ale sama nevylezu, teto, budeš mě muset vysadit,“ švitořila před sedátkem a mně nezbylo nic jiného, než splnit její přání. „Ale budeš se houpat sama,“ rozhodla jsem, když už Anetka seděla v houpačce. „A jak se to dělá?“ nedala se neteř odbýt.

Než bych jí to vysvětlila, raději jsem ji sundala a sama se napasovala do kovového sedátka houpačky, abych jí princip houpání sama předvedla. „Vidíš?“ krčila jsem nohy pod sebe a znovu je natahovala, abych docílila kýženého pohybu. „Tak už mě tam pusť, teto!“ Anetka měla na krajíčku.

Zasekla jsem se v houpačce

Zastavila jsem se a chtěla slézt, když jsem si uvědomila, že mé pozadí dosáhlo díky sedavému způsobu života jistých rozměrů, které mě nyní nedovolilo vyprostit se z houpačky ven.

Kovová konstrukce mě sevřela ve svém objetí, kyčle se zasekly o opěrátka a já nezmohla nic. Čím víc jsem se snažila, tím horší to bylo. Zmítala jsem se na houpačce jako žížala v plechovce a Anetka se konečně pořádně rozbrečela.

Rozběhl se k nám pes

„Teď nemůžeš plakat, miláčku!“ snažila jsem se ji uklidnit. „A kdo mě dovede domů, když tady umřeš?“ šokovala mě svým jednoznačným závěrem. „Ale já neumřu!“ odvětila jsem a opět jsem se snažila vyprostit z houpačky. Marně. To už ale Anetka hystericky křičela.

A pak se v dálce objevil obrovský německý ovčák a namířil si to k nám. Naštěstí hned za ním cválal i jeho páníček.

Nabídl mi pomoc

„Chcete nějak pomoct?“ zeptal se ten dobrák, když doběhl k nám a připnul Krakena, jak svého „roztomilého“ pejska nazýval, na vodítko. „Ne, děkuji, myslím, že se mi za chvíli podaří vytáhnout tu konstrukci ze země a odkráčím domu i s ní.

Táta má dílnu, určitě mě z toho jednou dostane.“ Vždycky, když jsem byla v úzkých, hýřila jsem vtipem jako nikdy. Jeho snahy o vyproštění mého pozadí ze sedátka houpačky byly beztak marné.

Museli přijet hasiči, kteří mě z ní vystříhali kleštěmi jako z havarovaného auta. Mezitím se na mě přišlo podívat snad celé městečko, neboť když se tu něco děje, vědí o tom během několika minut naprosto všichni.

Už mám svoji rodinu

Viděla to i moje sestra s manželem a zbylými dvěma dětmi, maminka s tatínkem a vůbec celé mé příbuzenstvo, kamarádi, bývalí spolužáci, paní z pošty, prodavačka z večerky a tak dále… Pár z nich si mě i vyfotilo.

Nicméně Pavel, majitel onoho ovčáka, mě pak pozval na kafe. Začali jsme spolu chodit a o rok později jsme se vzali. Kraken už s námi bohužel není, ale pořídili jsme si jiného ovčáka – Marvina, a taky máme pětiletého syna Mirka. Takže i já jsem nakonec našla toho pravého, i když trochu kuriózním způsobem.

Anna T. (48), Kopřivnice