Být spolu jsme nedokázali

Total
1
Shares

Po mnoha hektických letech plných práce, starostí o děti a mnoha dalších povinnostech, jsme se najednou nuceně zastavili a zůstali zavření v našem hezkém třípokojovém bytě.

Už třetí den tu sedím sama a vůbec nevím, co budu dělat. Rozpadl se celý můj dosavadní svět. A já na to nebyla vůbec připravená. To, že je všechno jinak, než jak jsem si myslela, mi definitivně došlo až tehdy, když Franta za sebou zavřel dveře zvenčí.

Taková obyčejná láska

S Františkem jsem se seznámila na svém maturitním plese. Přišel se svou sestrou, která chodila do jiné třídy než já, ale znala jsem ji. Frantovi to tehdy moc slušelo a celkem obstojně tancoval. Ještě ten večer jsem se zamilovala a domluvila si s Frantou schůzku na pondělí. Od té doby jsme spolu chodili. Já lítala někde v oblacích. Franta byl vždy ten, který se drží spíše u země. Nicméně naše schůzky byly krásné a pomalu se rodila opravdová láska.

Moje velké představy

Po maturitě jsem nastoupila do práce. Spadly ze mě všechny učební povinnosti, už jsem se nemusela starat o to, zda dodělám školu. Důležité pro mě začalo být něco jiného. Chtěla jsem rodinu, skvělého manžela a několik dětí. A protože jsem měla Františka, snila jsem o našem společném životě a malovala si ho narůžovo. Franta je o tři roky starší, a tak hned, jak dodělal vysokou, jsme se vzali. Byla jsem docela obyčejně šťastná.

Kompletní rodina

S Frantou jsme si postupně pořídili dvě děti. On začal podnikat, já po mateřské nastoupila jako kuchařka do jedné dobré restaurace. Měla jsem svou práci ráda a trávila jsem v ní čím dál tím víc času. Ale nevadilo mi to. O péči s dětmi jsme se s manželem dokázali podělit. Život běžel v zaběhaných kolejí řadu let, děti rostly a my byly spořádaná rodina.

Klid před bouří

Oba synové dospěli a vylétli nám z hnízda. Jeden na studia a jeden za prací do ciziny. Doma najednou bylo prázdno a ticho. Takové to ticho před bouří. S manželem jsme se potkávali jen večer, unavení z práce. Dost často jsme oba pracovali i o víkendu a tak jsme si za týden stačili říct jen pár slov. Nelíbilo se mi to, ale nevěděla jsem, co s i s tím počít.

Zastavil nás virus

A pak přišla ta strašlivá nemoc a s ní karanténa. Najednou jsme se s manželem z plného zběsilého běhu životem prudce zastavili ve svém vlastním obýváku. Manžel začal pracovat z domova, mě restauraci zavřeli a byla jsem najednou bez práce. Po prvotním šoku jsem se na věc podívala z té lepší stránky. Konečně budeme mít s Frantou na sebe zase více času. Tak jako kdysi, když jsme spolu ještě jen tak chodili. I když se nedá nikam chodit, můžeme trávit hezké chvíle společně doma, spolu.

Jeden hot a druhý čehý

Jenže František to všechno tak růžově neviděl. Chápala jsem, že je na nervy kvůli práci. Měl obavy, jak firmu vůbec udrží při životě, jak zaplatí zaměstnancům. Seděl u počítače a telefonu celé dny i večery a na mé společné chvilky neměl vůbec žádné pomyšlení. Chvíli jsem se snažila být v klidu, být empatická a stále milující pozorná manželka. Jenže mi to vydrželo jen pár dní. Ploužila jsem se bytem od ničeho k ničemu , zmocňovala se mě úzkost a strach z budoucnosti. A neměla jsem šanci si o tom s někým popovídat.

A tak nám bouchly saze

Po dvou týdnech bylo u nás doma už tak dusno, že to muselo jednou bouchnout. Vzbouřilo se ve mně všechno to příkoří, které jsem pociťovala za to, co nás potkalo i za chování mého necitlivého manžela, a vrhla jsem k němu do jeho improvizované pracovny. Všechna ublíženost ze mě vyplula jedním dechem. Nazvala jsem ho ignorantem, který mi nerozumí. Chvíli se tvářil vyděšeně, ale pak přiznal, že mi vážně nerozumí a přistoupil na dialog.

Jen a jen hádky

Doufala jsem v nějakou rozumnou konverzaci, ale pokaždé se to zvrtlo v hádku. Postupně jsme jeden i druhý začali zjišťovat, že vlastně už řadu let žijeme s úplně cizím člověkem. Každý z nás, že má úplně jiné vzpomínky na to, co jsme spolu už prožili. A stejně tak každý z nás má i jiné představy, jak by to mělo být do budoucna. Uvědomila jsem si, jak ta léta, co jsme žili vedle sebe a ne spolu, ve věčném shonu a stresu, jak moc nás poznamenala. Ale už to nešlo vzít zpátky.

Co bude dál

Franta mi po jedné z mnoha hádek řekl, že už to prostě nemá cenu, že musíme jít každý svou cestou, protože se na ničem prostě neshodneme. Sbalil si pár nejnutnějších věcí a odstěhoval se ke své matce. Sedím dál zavřená v bytě, v karanténě. Venku řádí koronavirus a v mé mysli i v mé duši je strašlivý zmatek. To přece nemůže být definitivní konec manželství, ale jen taková malá domácí „ponorka!“

Romana H. (54), České Budějovice

Také se vám může líbit

Kdo nehledá, najde

Rozvod byl zničující, přišla jsem nejen o manžela, ale i o milovanou chatičku, kde voněly borovice. Cítila jsem se hrozně. Rozvod byl bouřlivý, uhájila jsem byt, ztratila milovanou chatu. Přitom…
Zobrazit