Byla sobota večer. Po krásném teplém dni se krajinou náhle rozhostil temný chlad. Přesto nás na to místo něco vábilo. Jakási zvláštní přitažlivost…
Obloha byla plná hvězd a měsíc pomalu spěl k úplňku. „ Je to fakt tady, vidíš něco?,“ptala jsem se kamaráda. „Musí to být tady, jiná benzínka v mapě není,“ odpověděl. Prošli jsme kolem pumpy, dál přes parkoviště a noclehárnu tiráků.
Před námi jsme spatřili malý kopeček a na něm zubaté hradby, které nás natolik upoutaly, že jsme neváhali a vydali se blíž. Nikde žádná cesta. Pouze prudký kopec před námi. Vyšplhali jsme ho a vstoupili na polní cestičku.
Vedla odnikud nikam a hrádek nám náhle doslova před očima zmizel. Tušili jsme, že musí být někde před námi, nebylo ale vidět vůbec nic. Měsíc, který byl původně nahoře na obloze, se teď válel někde na kopci a vůbec se nám nesnažil pomoct.
I pes měl strach
„Hele já tam nejdu“, sdělila jsem Honzovi. „Mám strach,“ přiznala jsem, když se nám cesta začala ztrácet pod nohama. Pes stál za námi a kupředu se mu vůbec nechtělo. „ Když už jsme tady, přeci to nevzdáme,“ rozhodl kamarád.
Rozhrnul roští a vydali jsme se dál, nahoru na kopec. Nebylo vidět na krok. Větve pod nohama praskaly, další se zase zapichovaly do zad a rukou. První šel Honza, pak já a za mnou moje fenka Miki. I ona měla strach. Cítila jsem to. Les byl divný.
Stoupali jsme pomaličku výš. „ AAAAAAA!“ Odskočila jsem poté, co se těsně přede mnou objevilo cosi neidentifikovatelného. „ Jdeme zpátky, já už dál nejdu,“ sykla jsem. Chytila jsem se Honzu za sako a měla v očích děs.
Věděla jsem, že si není taky jistý v kramflecích. „Co to sakra je?“ Před námi svítilo do tmy cosi bílého. Kruh o průměru asi 4 metry. A hned vedle jakási polorozpadlá klenba. Vypadalo to nadpozemsky a strašidelně.
V tu chvíli zazvonil Honzovi mobil a já měla málem infarkt. Volala mu přítelkyně. Chtěla něco řešit, dlouze a dlouze. A my jsme zrovna stáli na pokraji strachu a podivného vábení jít dál.
Čas se zastavil?
To bílé kulaté bylo asi ohniště. Říkala jsem si, že kdyby tam něco bylo, Miki by štěkala. Ale ona byla v klidu. Dokonce se po chvíli odvážila a nabrala směr kupředu. Honza i já jsme se vydali za ní. Kousek nad tou rozpadlou kulatou hradbou jsme objevili cestu.
Popošli jsme už jen pár metrů a stanuli před starým hrádkem. Měsíc se náhle vyloupl a ozářil celý prostor. Hrad byl překrásný. Vlastně to prý býval větrný mlýn a později zájezdní hostinec. Spousta oken, nahoře zubatý. Zůstalo z něj však jen obvodové zdivo.
Vešli jsme dovnitř. Najednou jsem cítila pevnou půdu pod nohama a pocit strachu zmizel. Místo něj na mě dolehla krása a pocit magické síly, kterou to zvláštní místo má. Stáli jsme uprostřed hrádku a nad námi se otevřelo nebe plné hvězd a měsíc v úplňku.
Točili jsme se pořád dokola a nemohli se vynadívat. Až budete mít cestu do Litoměřic, zkuste ho najít taky. Stojí to za to.
Helena (46), Louny
