S „děravou“ pamětí mých rodičů a prarodičů jsem zažila spoustu legrace. Někdy vám ale špatná paměť a zapomnětlivost může připravit horké chvilky.
Věčně někde zatoulané zuby a brýle to byl evergreen mé babičky a dědečka. Tak si je pamatuju z dětství. „Evičko, neviděla jsi někde moje druhé oči?“ Podala jsem jí pouzdro s brýlemi. Obřadně si je nasadila na nos a do čtvrt hodiny spokojeně spala před rozzářenou obrazovkou. Děda zase ukrýval svoji zubní náhradu do hrnků. Párkrát jsem je zalila čajem z konvice. Naštěstí jsem tuhle specialitu nikdy nenabídla návštěvě. A zapomnětlivý začíná být poslední dobou i můj manžel. Pořád hledá klíče a mobil. A občas taky ty brýle, co má na hlavě… No prostě s ním začíná být legrace!
Musíme si pomáhat?
Tento rok v lednu do mě vrazila před výtahem sousedka. „Ježíš, promiň,“ omlouvala se. Viděla jsem na ní, že se něco děje, a hned jsem se zeptala, co ji trápí. „Ale, mohli jsme jet s dětmi lyžovat a…brácha si měl na tu dobu vzít k sobě babičku. A nemůže. Doma ji nechat samotnou nelze.“ Znaly jsme se dobře, tak jsem jí nabídla pomoc. „Já ti babičku pohlídám.“
„Fakt! To bys udělala?“ Nadskočila sousedka radostí a hned spustila, „Naše babi potřebuje jen dohlédnout na to, jestli si vzala prášky, vypnula plyn a trochu si popovídat.“ Vypadalo to jednoduše. Monika s rodinou odjela do hor a ještě ten den po obědě jsem zarachotila klíčem, vešla k nim do bytu a tam už na mě čekala paní Jiřinka. Uvařila mi kafe, vytáhla černobílé fotky a vyprávěla mi o lidech, které jsem neznala. „Tohle byl můj strýc z matčiny strany, to je moje sestřenice, zabil ji blesk na poli…“ „Hmm, babi a co jste jedla k obědu?“ Snažila jsem zavést řeč na současnost. „Oběd? Dneska?“ Udiveně zakroutila hlavou. „Víte, Evičko,“ rozhlížela se najednou kolem, „že mi z pokoje mizí věci?“ zašeptala. Den na to mi barvitě popisovala kamarádky Bohunku a Mařenku, se kterými si hrávala za zdí nějaké slepičárny. Ale jestli snídala, to netušila. „A jé, tady klepe na dveře pan Alzheimer. O tom se sousedka nezmínila!“
Pro dobrotu na žebrotu
Když se sousedi vrátili domů, oddychla jsem si. „Crrr,“ opírala se mi o zvonek sousedka. Myslela jsem, že mi jde poděkovat. „Ukradla jsi babičce dvacet tisíc!“ uhodila na mě. Rozesmála jsem se. „Nikdo jiný k nám nechodil.“ „Znáš babičku,“ snažila jsem se ji uklidnit. „Hledali jste všude?“ „Šetřila si na pohřeb a ty? To sis pěkně vydělala, viď!“ Pohádaly jsme se, až se otvíraly dveře ostatních nájemníků. „Babi odvezla sanitka. Složila se z toho,“ vykřikovala sousedka na celý dům. Hájila jsem se horem dolem, ale zbytečně. Během hospitalizace babičce vysmejčili skříně, ale po bankovkách se slehla zem. Chodila jsem po domě s vypáleným cejchem zlodějky na čele. Za dva týdny se ozval zvonek u dveří. Kukátkem jsem viděla sousedku, a nechtělo se mi otevřít. Nakonec jsem to ale udělala. „Ty, Evo, vyndávala jsem z mrazáku kachnu a…, trůnila na obálce s babiččinými zmraženými penězi. Promiň…“
Eva (62), Olomouc
