Ta ženská mi nebyla sympatická od samého začátku. Vybral si ji ale můj syn, tak jsem se to snažila nějaký čas respektovat. Donekonečna to ale nejde.
Už jsem sahala po telefonu, že zavolám policii. Včas jsem se ale zarazila. Co jim asi tak řeknu? Kde mám nějaké pádné důkazy? Co když se to pak všechno obrátí proti mně? Můj syn Marek mi určitě zase nebude věřit a obviní mě z toho, že na Irenu nasazuju.
Jenže, co tedy mám dělat? Stojím před svopu šperkovnicí a v ní naprosto prokazatelně chybí několik nejcennějších kousků. Nádherný perlový náhrdelník po mé babičce a dva zlaté náramky.
Co si prý myslím
Před čtrnácti dny jsem odjela na poznávací zájezd a poprosila syna, aby mi vybíral poštu a zaléval kytky. Nebydlíme totiž daleko od sebe. Stačí, když půjde vyvenčit jejich psa a cestou to vezme přes můj byt.
Ani vesnu mě tehdy nenapadlo, že do mého bytu pošle místo sebe, svou ženu. Ta byt zřejmě pěkně prošmejdila a vzala si, co potřebovala. Nebylo by to poprvé.
Pěkně vychytralá Irenka
Když mi tehdy Marek oznámil, že by rád přijel k nám na chatu i se svou novou slečnou, byla jsem moc ráda. Těšila jsem se na ně. Zvědavostí jsem nemohla ani dospat.
Zdálo se mi totiž, že má náš kluk na děvčata trochu smůlu a netoužila jsem po ničem jiném, než aby si konečně našel tu pravou. Jenže Irena to bohužel nebyla.
Hned jak jsem se na ni podívala, moje intuice zapracovala a já před sebou uviděla pěkně prohnanou holku.
Brali se prý z lásky
Jenže můj syn to viděl jinak. Řekl mi, že je hrozně zamilovaný, že Irenka je jeho životní láska a že se vezmou. Moje pocity považoval za bezpředmětné. Prý se chovám přirozeně jako každá matka, která na partnerku svého syna žárlí.
Prý Irenku vůbec neznám a nemám ani tušení, jak skvělá je. Nemělo tedy smysl dál něco říkat. Snažila jsem se alespoň, aby si udělali předmanželskou smlouvu. Ale i s tím jsem tvrdě narazila. A tak jsme měli svatbu.
Najedli se, napili se…
Na svatbu dorazil celý houf Ireniných příbuzných. Už to samo o sobě byl velký zážitek. Když pak vzali útokem pohoštění a lili do sebe všechen alkohol, který byl k dispozici, říkala jsem si, že takhle přesně jsem si Irenino rodinné zázemí představovala.
Nejprve se zuřivě pohádali její rodiče. Pak pod vlivem alkoholu padla i nějaká ta facka mezi nějakými strýci. Zavolala jsem si s manželem taxi a dál už jsme to neřešili.
Snažili jsme se hodně
Kvůli Markovi a také dítěti, které bylo na cestě, jsme se s manželem snažili udržovat s naší snachou dobré vztahy. Když jsme po ní nic nechtěli, ani ji v ničem takzvaně nepoučovali, šlo to.
Bylůa to dobrá komediantka a před Markem dokázala vždy sehrát neuvěřitelné divadlo. Samý úsměv, objímaní, maminko, jak mi důvěrně říkala, se,, maminko tam. Stejně tak si snažila otočit kolem prstu mého manžela, kterému říkal, kvůli našemu vnukovi, dědo.
A na to můj muž slyšel. Vnoučka totiž miloval a byl velice pyšný dědeček.
Neustálé lhaní
To, že si snacha dost často vymýšlí, jsem věděla od samého začátku. Postupně ale ty její lži nabývaly na velké intenzitě. Nejprve lhala o tom, odkud má třeba ten krásný, ale od prvního pohledu dost drahý svetr. Bez rozpaků řekla, že si ho koupila.
Poprvé, i podruhé jsem tomu i uvěřila. Pak jsem si ale uvědomila, že ze svého platu si těžko něco tak druhého může dovolit. Bylo jasné, že jí to koupil syn. Proč ale to lhaní. Je přece její manžel a když na takové dárky má, tak proč ne?
Jenže Irena mlžila naprosto ve všem. Nejen ohledně financí.
Lhala i Markovi
Snacha lhala i Markovi. Především o tom, kde byla a s kým. Nemyslela jsem si, že má snad nějakého milence, kterého tají. Snad si jen tak chtěla dokazovat, že si prostě může dělat co chce a nikomu to nemusí vysvětlovat. Nebo nevím proč.
Každopádně to nebylo normální a vznikaly z toho mezí ní a mým synem zbytečné konflikty.
Hodinky po tátovi
Při jedné rodinné oslavě u syna doma, se ztratily hodinky, které jsem měla na památku po tátovi a které jsem mu dala. Byla to neskutečná záhada. Prostě nikde nebyly a nakonec všichni došli k závěru, že je malý Tomášek, můj vnuk, někam zastrčil.
„Časem se určitě najdou, maminko.“ Uklidňovala mě snacha a líbezně se na mě přitom usmívala. Samozřejmě se hodinky dodnes nenašli. Postupně se tak u nás doma ztratilo i několik dalších věcí.
Případ „karta“
Jednou přiběhla Irenka k nám domů s pláčem. Prý jí někdo okradl a z platební karty jí zmizela celá výplata. Byla v té době doma sama s naším vnukem. Marek byl zrovna na nějaké služební cestě.
Vypadalo to, že snad nebudou mít s vnoučkem ani na jídlo, než se Marek vrátí. Manžel nezaváhal ani na chvíli a ihned snachu „založil“. Nebylo to poprvé ani naposled. Věděla jsem, že nám snacha lže a jen z nás tahá peníze, ale nedokázala jsem jí to říct do očí.
Už také kvůli mému manželovi, který měl pocit, že takto pomáhá ne snaše, ale vnukovi.
Nevím, co mám dělat
Ovšem ta poslední „krádež“ je zatím ze všeho nejhorší. Nevím, co s tím náhrdelníkem po mé babičce, chce Irena dělat. Nosit ho nemůže. Možná ho prodá, možná si ho i s náramky schová na horší časy. Jsem bezmocná.
Když to řeknu synovi, neuvěří mi a ještě se pohádáme. Bude mi tvrdit, že na Irenu neprávem pořád nasazuji. A manžel, ten si nechce snachu rozhněvat. Už jednou nám naznačila, že bychom také vnoučka nemuseli vůbec vídat. A to by bylo hrozné.
Alžběta K. (56), Praha
