Po banálním úrazu stačilo málo a oslepla jsem. Díky pohotovosti a neústupnosti manžela jsem nepřišla o oko a dokonce vidím lépe, než před tím.

Mojí velkou vášní a koníčkem je zahradničení. Zima jsem neměla ráda, protože jsem nemohla ven na zahrádku. Zabořit ruce do hlíny, něco sázet, nebo jen tak plít záhonek, pro mě bylo odjakživa obrovským potěšením.

Už ve škole jsem dobrovolně přesazovala takové ty tradičně ošklivé kytky, co byly v každé třídě na parapetech. Nemohla jsem se na tu bídu koukat.

Kytky jsem milovala odmalička

Vždycky jsem na začátku roku vyhlásila mezi dětmi malou sbírku, nakoupila levné květináčky a kytky do nich přendala. Samozřejmě i s novou hlínou. Během roku se z těch chudinek staly učiněné krasavice!

Jenže, na další školní rok se třída přestěhovala do jiné místnosti a vše začalo nanovo. Vzpomínala na to i naše paní třídní, když jsme měli sraz. „Heduško, ty jsi byla poklad.

Cos odešla, žádný jiný žák s takovou vášní pro květiny už k nám nechodil!“ řekla mi, když jsme ji pozvala na sklenku červeného. Můj manžel byl mým přesným opakem. Přírodu a kytky přímo nesnášel. Byl to takový městský typ.

Samá technika a odpočinek někde v kavárně. To bylo jeho! Ale mně nic nevyčítal. Naopak mě podporoval a občas mi dokonce koupil nějakou tu sazenici. Hlavně když musel někam na služební cestu. To se potom vracel s tajemným úsměvem na tváři a záhadným balíčkem v aktovce.

Zimní zahrada mě nadchla

Někdy to bylo dost legrační, když ze své drahé luxusní aktovky tahal nějakou rostlinku zabalenou v novinovém papíru! Občas dokonce zapomněl, co vlastně koupil. Tak jsem tu záhadu zasadila někam stranou a netrpělivě čekala, co mi vyroste.

Jednou, když jsem zase jako obvykle žehrala na dlouhou zimu, manžela napadlo, že mi nechá postavit skleník. Budu tak mít co dělat i když bude zahrada pod sněhem! Byla jsem nadšená a představovala si, co všechno nasázím.

Ale ze skleníku nakonec z mnoha důvodů sešlo. Dali jsme přednost takovému přístavku, z kterého se stala naše malá zimní zahrada! Byla to nádhera. Vyrostla jako mávnutím kouzelného proutku díky nějaké nové stavební firmě.

Byli to samí mladí kluci, kteří všechno vymysleli moderně a po svém. Moc se mi ty jejich nápady líbily!

Citroník byl mému oku nebezpečný

V proskleném a vzdušném přístavku jsem začala pěstovat hlavně citrusy a nějaké ty exotické květiny. Dalo se tady i posedět a vypít si třeba ranní kafíčko. „To je paráda, viď?“ pochvaloval si manžel, kterého nadchnul hlavně vlhký voňavý vzduch.

Po chvilce kochání dodal: „Chtělo by to ale ještě pár rostlinek, aby to tady nebylo tak holé!“ Byla to voda na můj mlýn a hned jsem vyrazila na nákupy. Přitáhla jsem několik polovzrostlých stromků a dala se do jejich sázení.

„Au!“ zařvala jsem nahlas, když mi větvička jednoho z citroníků švihla přímo do oka. Moc mě to zabolelo a oko mi začalo slzet. „Co se děje?“ přihnal se manžel a hned prý, že musím k naší oční lékařce.

Bylo už k večeru a pravděpodobnost, že bude ještě v ordinaci, byla téměř nulová. „Ale prosím tě, alespoň to zkusíme!“ trval na svém manžel a hned mě cpal do auta. V domácím oblečení a s rukama od hlíny. Nezapomněl ani na moji kartičku pojištěnce…

Čekala mě operace

Na dveřích ordinace visela cedulka, že už je zavřeno, ale přesto manžel bouchal tak dlouho, až mu lékařka otevřela. „Vy jste se snad zbláznil.

To nevidíte, že už je dávno po ordinačních hodinách?“ ptala se naštvaně, ale když mě uviděla, pokynula rezignovaně rukou, abych šla dál. Koukla na mě jen letmo a hned zasedla ke stolu a začala něco psát. Byla jsem napjatá, co se děje.

Oko mě stále hodně bolelo a slzy mi tekly přes obličej, ani nešly zastavit. „No, pěkný úraz. Bude to chtít malou operaci!“ konstatovala po chvíli a hned mi podala vypsanou žádanku.

„Zítra ráno si zajděte do nemocnice a objednejte se!“ Myslela jsem, že už pojedeme konečně domů, ale manžel nabral autem úplně jiný směr. Když jsem se ho zeptala, kam mě veze, odvětil, že přece do té nemocnice!

„Ale tam máme jet až ráno!“ namítla jsem, ale marně. Prý jedeme hned a hotovo!

Netušila jsem, co se dá za den stihnout

Přivítal nás takový starší lékař. Nic proti naší návštěvě nenamítal. Prohlédl mě a jakoby nic řekl: „Odoperujeme to oko pro jistotu hned!“ Málem jsem omdlela. Na něco takového jsem nebyla vůbec připravená! Ale co mi zbývalo, že?

Rezignovaně jsem ulehla na lehátko a podstoupila zákrok laserem. Nebolelo to, ale strach byl téměř ochromující! „Hotovo, oko máte v pořádku spravené,“ oznámil mi s velkým uspokojením pan doktor a dodal: „Poděkujte manželovi, že vás sem dovezl hned.

Do rána byste mohla přijít o oko úplně! To by se vám asi nelíbilo, opičit se po Janu Žižkovi…“ Večer jsem nevěřícně rekapitulovala, co se mi za to krátké odpoledne všechno přihodilo.

Nemohla jsem uvěřit, že jsem zasadila stromek, prodělala úraz, operaci a ještě se stihla uzdravit.

Heda N. (64), Karlovy Vary