Můj devadesátiletý tatínek byl až do svého posledního okamžiku velmi čilý pán. Nic ho nebolelo a četl dokonce bez brýlí. Že po něm zůstanou stotisícové dluhy, nenapadlo vůbec nikoho.
S tatínkem jsme se měli moc rádi. Vlastně o hodně víc, než když jsem byla malá. To byl na mě i mého bratra velmi přísný a vyžadoval po nás absolutní poslušnost. Mně ale víc vadilo, že to samé chtěl i po mamince. Běda, když nebylo po jeho! Často jsme se spolu kvůli tomu hádali.
Táta se zhroutil
Mému staršímu bratrovi to bylo celkem jedno. Zajímal se nejdřív o kolo a potom o motorku. Byl věčně v garáži a tak občas ani netušil, co se doma děje. To já musela pomáhat v kuchyni a tak jsem byla často svědkem dost nesmyslných hádek mezi rodiči. Táta mamku kontroloval, co vaří a hlavně z čeho vaří. Zda nenakupuje zbytečně drahé suroviny a zda by nemohla víc šetřit. Maminka si nic nedopřála. Často jsem si coby holka představovala, že až vyrostu, všechno jí vynahradím. „Mami, vezmu tě na dovolenou a koupím, na co ukážeš!“ slibovala jsem jí a dokonce právě kvůli tomu se dobře učila. Abych hodně vydělávala a měla pro ni nějaké peníze. No, všechno bylo nakonec jinak, jak už to v životě chodí. Maminka umřela ještě před mojí maturitou a tátu to tenkrát hrozně sebralo. V tom žalu jsem mu vyčetla kde co, a on ani neprotestoval. Jen složil hlavu do dlaní a rozplakal se.
Starala jsem se o něho celý život
Najednou jsem ho viděla úplně jinýma očima a postupně ho vzala na milost. Musela jsem se o něho starat jako o malého kluka. Neuměl si uvařit ani čaj! Brácha hned po vyučení odešel z domu a později se zabil při autonehodě. Zůstala jsem s tátou sama. Ale nijak mě to neomezovalo. Vdala jsem se, měla děti a chodila do zaměstnání. Život utíkal a já si ani neuvědomovala, že mému otci táhne na devadesát! Byl pořád stejný. Vzpřímený štíhlý pán, už dlouho bělovlasý. Mimo jídla a praní nic nepotřeboval. Chodil na vycházky, věnoval se vnoučatům, dokud byla malá. A hlavně se zajímal o spoustu věcí. Sledoval politiku, naučil se zacházet s počítačem a s kamarády hrál šachy. Udržoval si čilého ducha, jak sám říkal. Jednoho rána, když jsem mu nesla snídani, jsem ho našla mrtvého. Zemřel pokojně ve spánku. I když jsem samozřejmě čekala, že se něco takového může stát, byla jsem úplně vykolejená. Nemohla jsem se na nic soustředit a vše kolem pohřbu musel zařídit manžel. Přece jen, s tátou jsem prožila celý život a byla na něho hodně zvyklá.
Dluhy byly vyšší než dědictví
Často jsme spolu diskutovali a občas se i pohádali. Ale vždycky v dobrém a já někdy nechtíc musela uznat, že má pravdu on a já se mýlím. I můj manžel ho měl rád, přestože o něm říkal, že je to starý paličák. Byl, ale prostě k nám patřil. Zbylo po něm velké prázdno. O nějakém dědictví jsem neuvažovala, ale schůzka u notáře proběhnout musela. Kvůli domku ve kterém jsme všichni bydleli. Byl napsaný stále na otce. Nikdy mě nenapadlo to nějak měnit. „Otec vám odkázal dům a také úspory ve výši tři sta tisíc!“ oznámil nám notář. Nijak mě to nepřekvapilo. Táta spořil a já si od něho žádné peníze za jídlo ani elektřinu nebrala. Pan notář mě ještě upozornil, že zdědím i případné dluhy, pokud nějaké jsou! Nad touto informací jsem jen mávla rukou. Kde by vzal táta dluhy? No, přepočítala jsem se. Neuplynul ani měsíc, kdy se ozval první věřitel. Po něm další a po něm ještě jeden. Táta si tajně půjčoval peníze! Místo do spolku šachistů chodil hrát automaty. A dokonce občas i vyhrál!
Přišli jsme o dům i peníze
Dozvěděli jsme se to od jeho letitého kamaráda. Za výhru si kupoval šachové figurky po antikvariátech. Měl v nich prý celé jmění. Jenže, i ty potom prodal. To když se k němu štěstí obrátilo zády a on začal prohrávat. Ve velkém! „Chtěl ty peníze vyhrát zpátky a tak všechno, co nakoupil, znovu prodal, aby měl na další hru. Bál se ostudy!“ vysvětloval ten jeho kamarád a krčil rozpačitě rameny. To když jsem mu vyčetla, že nám to měl říct. Nedalo se ale nic dělat. Zdědili jsme dům a úspory, ale také obrovské dluhy. Nezbývalo nic jiného, než se přestěhovat do malého bytu a dům, v kterém jsem prožila celý život, rychle prodat. I tak posledních dlužných sto tisíc splácíme z důchodu. Na tátu se nezlobím. Spíš na sebe a svoji lehkomyslnost! Kdybych dědictví odmítla, byla bych na tom dneska mnohem líp!
Dana M. (63), Rokycany
