Cítila jsem se stále hůř a slabostí jsem už nemohla ani chodit. Kolegyně ze mě vysála veškerou energii a mně nezbývalo, než se jí zbavit.
Na novou kolegyni jsme se s ostatními ženskými docela těšily. V účtárně, kde jsme všechny stále jen seděly a počítaly, byla totiž docela nuda. Každodenní rutina se prostě musí člověku po tolika letech zajídat. Jenže, kde ve svém věku něco jiného hledat?
A také co? Nově příchozí pracovnice byla alespoň nějakým oživením všedního dne.
Zahltila mě svými problémy
Hned od prvního okamžiku se mi Soňa zalíbila. Pracovní stolek dostala hned vedle mě, a tak jsme si mohly občas popovídat nebo i trochu vypomoct. Předpisů totiž přibývalo snad každým dnem, a já už si všechny nestačila ani zapamatovat.
To Soňa na tom byla o mnoho lépe. Sypala směrnice z rukávu a nic jí nedělalo problém. Tedy nic pracovního. Se soukromým životem to bylo horší. „Manžel mě asi podvádí,“ svěřila se mi hned druhý den po příchodu a já se té její otevřenosti docela divila.
Se sdělováním takových důvěrností bych byla určitě opatrnější. Ale to by nebyla Soňa, kdyby hned za pár dnů nevyrukovala s další novinkou:
„Dcera fetuje, objevila jsem jí ve školním batohu nějaký záhadný pytlíček.“ Řešily jsme spolu její dva problémy stále dokola. Ale nestačilo to. Za dalších pár dnů byla Soňa zcela určitě nevyléčitelně nemocná, bojovala s matkou a tchyně ji nenáviděla. Její problémy a starosti mě zcela pohltily.
Moje pochyby se jí dotkly
Musela jsem na nebohou kolegyni myslet i doma a dokonce i v noci. „Proč nespíš? Pořád se převaluješ…“ vyptával se manžel a dočkal se jen mých lamentací. Soně jsem chtěla pomoct, ale nevěděla jsem jak.
Hned, jak ráno dosedla na židli, spustila výčet všech tragédií, které se v jejím životě odehrávaly. Bylo jich čím dál víc a nic se nelepšilo. „A nepřehání ona trochu? Není hysterka nebo tak něco?“ vyptával se manžel a já mu za to vynadala.
Jak mohl o mojí kamarádce takhle ošklivě mluvit! Ale přece jen jsem o jeho slovech musela trochu přemýšlet. Jednoho rána jsem si dodala odvahu a Soně jsem začala trochu odporovat. Zeptala jsem se jí, jak si těmi svými tvrzeními může být tak jistá?
Zda to všechno trochu nepřehání. Sonina reakce na sebe nenechala dlouho čekat: „Jsi stejná jako ostatní. Jen mi chceš škodit! Nemáš mě ráda! Co jsem si udělala?“ K mému údivu se Soňa rozbrečela a já ji začala utěšovat. Cítila jsem se hrozně.
Jako nějaká potvora! Výčitky ve mně hlodaly čím dál víc.
Žila z mojí energie
Ráno jsem se musela přemlouvat, abych vstala z postele. Motala se mi hlava vyčerpáním a podlamovaly nohy. Jako bych skládala celou noc uhlí! Trvalo docela dlouho, než jsem si všechno dala dohromady. To Soňa mě vysává z energie. To ona za to může. Je to upírka!
Energetická upírka! Bylo by snad lepší, kdyby lačnila jen po krvi. Klidně bych jí nějaký tem decilitřík věnovala. Ale energie už jsem neměla ve svém věku na rozdávání. „Musím se jí zbavit!
Nadobro, než mě úplně vysaje!“ sdělila jsem manželovi rezolutně a on jen kroutil hlavou. Prý přeháním! Jenže, tentokrát se mýlil. Svojí pravdou jsem si byla jistá! Ale jak se zbavit někoho, s kým trávíte tolik hodin každý den?
Rady jsem hledala na internetu i mezi známými. Nakonec jsem objevila v knihovně takovou starou knížku. Učebnici psychologie. Dočetla jsem se, že energetičtí upíři opravdu existují. Potřebují blízkost člověka ochotného jim naslouchat.
Často se ho dotýkají a čerpají z něho energii. To všechno souhlasilo! Jakoby ta knížka byla o Soně! Rady, jak se upíra zbavit, byly skoro zábavné. Držet se od upíra co nejdál, nosit u sebe nějaký talisman a obklopit se věcmi, co má vysávaná osoba ráda.
Zvítězila jsem, ale by to o chlup
Věděla jsem vše, co jsem potřebovala. Boj s nebezpečnou upírkou mohl začít! Ráno jsem požádala, abych si mohla sednout jinam. K oknu, co nejdál od Soňi.
Z tašky jsem vyndala několik malých kytek v květináči, starého plyšáčka mojí dcery, který měl být mým talismanem a také křišťál, který jsem kdysi od někoho dostala. Ležel dlouho v šuplíku, protože mi ho bylo líto vyhodit. Teď se mi coby rekvizita docela hodil.
Když přišla Soňa do práce, nestačila zírat. Zmateně se rozhlížela po naší rozlehlé kanceláři a hned jak mě zahlédla, hnala se ke mně. Já se na ni jen mile usmála: „Vytvořila jsem si svoji příjemnou bublinu. Nikdo na mě nemůže!
Je mi skvěle!“ Měla mít radost, ta zdánlivá kamarádka. Ale jen zkřivila pusu, propíchla mě pohledem a beze slova odkráčela. Těm mým kejklím beze zbytku uvěřila! Na konci měsíce dala výpověď. Prý půjde někam, kde na ni budou hodnější! Zvítězila jsem nad upírkou a od té doby je mi skvěle.
Martina P. (54), Mladá Boleslav
